Úřad vlády ČR
Ministr vlády ČR pro lidská práva a menšiny
Č.j.: 07233/09-ASZ
V Praze dne . května 2009
Výtisk č.
PRO SCHŮZI VLÁDY
Věc: Situační analýza sociálně vyloučených lokalit města Chomutova s důrazem na exekuční praxi
Důvod předložení: Materiál se předkládá na základě aktuální potřeby. Obsah:
I. Návrh usnesení vlády
II. Předkládací zpráva
III. Situační analýza sociálně vyloučených lokalit města Chomutova s důrazem na exekuční praxi
IV. Vypořádání připomínek
Předkládá: Michael Kocáb
ministr vlády ČR pro lidská práva a menšiny
Návrh
USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne č. …
k Situační analýze sociálně vyloučených lokalit města Chomutova
s důrazem na exekuční praxi
V l á d a
b e r e n a v ě d o m í
Situační analýzu sociálně vyloučených lokalit města Chomutova s důrazem na exekuční praxi.
Předseda vlády
Ing. Mirek Topolánek, v. r.
II.
Předkládací zpráva
Cílem předloženého materiálu je seznámit členy vlády s výstupy ze situační analýzy sociálně vyloučených lokalit města Chomutova s důrazem na exekuční praxi (dále jen Analýza).
Analýza popisuje současný stav sociálně vyloučených lokalit v Chomutově
v kontextu celého města a se zvláštním zřetelem k problematice vymáhání pohledávek města u vybrané části dlužníků – především sociálně vyloučených Romů. Shrnuje postup exekucí sociálních transferů ze dne 17.2.2009, cituje právní autority, které konstatovaly nezákonnost tohoto postupu. Dokladuje extrémní náklady exekucí v poměru k exekuovaných částkám; náklady přesahují v průměru desetinásobně exekuované částky. Exekuované částky se přitom pohybují nejčastěji v řádu stokorun a tisícikorun a jsou zejména dluhem za svoz komunálního odpadu a pokuty.
Analýza rozkrývá historii zadlužení povinných v kontextu celkové výše pohledávek města. Dále rozkrývá skladbu pohledávek a konstatuje, že například v oblasti nájemného je více než 90 % pohledávek pravděpodobně nedobytných jako důsledek předchozí privatizace městského bytového fondu.
Analýza rozkrývá kroky, které město Chomutov udělalo pro to, aby pohledávky nevznikaly, nebo nerostly. Konstatuje, že mechanismy komunikace s dlužníky jsou neefektivní, nepřispívají k prevenci zadlužování, ale naopak je podporují. Analýza shledává nedostatečné a v posledním období úplné nevyužívání zejména institutu zvláštního příjemce dávky, a to v kontextu k vypláceným dávkám v hmotné nouzi, zejména příspěvků na živobytí a doplatků na bydlení u sociálně slabých obyvatel.
Analýza popisuje také způsob a rozsah využití terénní sociální práce a dalších prvků prevence sociálního vyloučení a konstatuje jejich zásadní poddimenzovanost.
Analýza zasazuje problematiku zadlužování v sociálně vyloučených lokalitách do kontextu privatizace městského bytového fondu, migrace v rámci regionu, ale také do kontextu sociálně patologických jevů – zejména lichvy a prostituce. Konstatuje, že ve městě působí 3-4 organizované klany, které mají Chomutov teritoriálně rozdělen. Poukazuje na devastující účinek organizovaného zločinu na individuální domácnosti.
Pozornost je pochopitelně věnována akci „Záchranný kruh“, kterou město Chomutov vyhlásilo v roce 2008. O této akci nejsou k dispozici žádné detailní informace ani koncepční podkladové materiály, jednotlivé kroky akce jsou vyhlašovány ad hoc prostřednictvím radničního a regionálního tisku. Z praxe a mediálních vystoupení zejména primátorky města lze dovozovat, že akce je pouze represivního charakteru (citace z oficiálních stránek města Chomutov: „Město chce podat pomocnou ruku všem slušným lidem, kteří doplácejí na chování nepřizpůsobivých občanů. Město se proto rozhodlo nekompromisně a tvrdě postupovat proti neplatičům a prostitutkám, kteří svým chováním obtěžují veřejnost. Akce pod názvem „Záchranný kruh“ počítá se společným a koordinovaným postupem policie, města, sociálních úřadů a exekutorů.“).
Analýza dovozuje chybnost programů vytěsňování sociálně slabých obyvatel. Popisuje devastující vliv akce „Záchranný kruh“ na atmosféru ve městě, podporu mezietnického napětí, podporu extremních názorů i praktických postupů vůči sociálně vyloučeným obyvatelům, specificky Romům.
Poukazuje na neexistenci nástrojů sankcí vůči městům za pochybení při výkonu přenesené i samostatné působnosti. Naznačuje beztrestné propojení různých místních a regionálních veřejně správních a mocenských subjektů.
Na závěr Analýzy jsou postulována řešení, zejména v oblasti přerozdělení rolí mezi státem a samosprávou s cílem umožnit státu, aby mohl neomezeně garantovat své ústavní a mezinárodněprávní závazky, vyloučit místní vlivy a zájmy tam, kde jde o systémy, které vyžadují z principu jednotné provádění na území celého státu, jako jsou sociální dávky, sociálně právní ochrana dětí, ochrana menšin apod.
Zdůrazněna je nutnost koordinovaného meziresortního řešení, jež vyžaduje zapojení činitelů na nejvyšší – vládní úrovni.
Tento materiál je předkládán v okamžiku, kdy je zřejmé, že represivní řešení uplatněná v Chomutově ve vztahu k sociálně vyloučeným Romům nacházejí odezvu také u vedení dalších magistrátů a radnic a hrozí jejich replikace.
Materiál neupozorňuje na individuální exces v exponovaném městě, ale na praxi, jejíž segmenty lze pozorovat ve stovkách dalších českých měst.
Materiál nemá dopad na státní rozpočet, veřejné rozpočty, podnikatelské prostředí,
je v souladu s právem ČR a nemá vliv na rovné postavení mužů a žen
„SOCIÁLNÍ PAST II - exekuce“
Situační analýza
sociálně vyloučených lokalit města Chomutova
s důrazem na exekuční praxi
Praha, Chomutov, duben 2009
…“stále trvám na tom, že jde o umělý problém vytvořený člověkem“…
Michael Kocáb
ministr pro lidská práva a menšiny
Motto:
„Je naší snahou zlepšovat v našem městě životní podmínky a podporovat vytváření nových pracovních míst. Věřím, že to může přispět k tomu, aby z našeho města lidé neodcházeli žít jinam a že naopak budou přicházet noví lidé, kteří v Chomutově naleznou svůj domov. Nemám však na mysli lidi, kteří se v poslední době stěhují do bytů na našich sídlištích a kteří patří k nepřizpůsobivým. Tyto lidi do našeho města nikdo nezval. Naše město jim své byty neprodalo ani nepronajalo. Přišli bydlet do bytů, které jim pronajímají jejich soukromí majitelé. Tito nepřizpůsobiví spoluobčané pak ničí nejen pronajatý byt, ale poškozují často celý dům, ruší klid svých sousedů, ničí dětská hřiště a jejich děti jsou noční můrou učitelů našich škol. Takoví lidé ať raději hledají svůj nový domov jinde.“
Primátorka Ivana Řápková, rubrika „Slovo primátorky“, Chomoutovské noviny 16/2006
„Šlapej dál a táhni ke všem čertům,
tohleto je město proklatý,
a šerif náš, ten nerozumí žertům,
a tak tohle ráno mohlo by bejt pro tebe dost zlý“.
Jan Vyčítal, Greenhorns
Obsah
1. Úvodem 5
2. Město Chomutov - sociálně ekonomická situace 6
3. Sociálně vyloučené lokality v Chomutově 7
4. Zaměstnávání 10
5. Vzdělávání 12
6. Sociální patologie 12
7. K problematice gamblerství 14
8. Akce Záchranný kruh 15
9. Exekuce v únoru 2009 16
10. K vnitřní migraci 17
11. Kazuistiky 18
12. Diskuse o postupu exekucí zvoleného magistrátem města Chomutov 22
13. Pohledávky města Chomutov 26
13.1. Výše pohledávek 26
13.2. Problematika pohledávek – nájemné 27
13.3. Problematika pohledávek – komunální odpady 28
13.4. Pohledávky – pokuty - městská policie 29
13.5. Co udělalo město proto, aby pohledávky nevznikly nebo nerostly 29
14. Institut zvláštního příjemce - efektivní nástroj nebo zátěž úředníků? 30
15. Počet klientů na dávkách hmotné nouze 30
16. Besedy, kurzy 31
17. Struktura dlužníků 31
17.1. Rozlišení podle lokalit 31
17.2. Jednici versus rodiny s dětmi 31
17.3. Dlouhodobí versus krátkodobí dlužníci 32
17.4. Ekonomické rozlišení 32
17.5. Vnitřní migrace 32
18. Obsah vymáhání 32
19. Komunikace s magistrátem 33
20. Sociální práce a zadlužení: Příklad špatné praxe 34
21. Komunitní plán města Chomutov 36
22. Rámcová strategie rozvoje města Chomutova do roku 2020 38
23. Pohled obyvatel města na exekuce 39
24. Jak se žije a pracuje v Chomutově 39
25. Závěry 42
25.1. Vztah k chudobě, který vede k sociálnímu napětí a nenávisti 42
25.2. Sporné rozdělení kompetencí mezi stát a samosprávu 43
25.3. Chybnost programů vytěsňování 46
25.4. Neexistence sankcí proti městům/obcím 47
25.5. Problém vyloučených romských lokalit 48
25.6. Regionální dimenze 50
25.7. Riziko etnických konfliktů 51
25.8. Predikce možného vývoje 51
25.9. Co by měl stát naléhavě udělat 52
1. Úvodem
Výzkum v Chomutově probíhal na několika úrovních: byla realizována interview s aktéry „kauzy exekuce“ (exekuovaní jedinci a rodiny, dále podle jejich ochoty, pracovníci Magistrátu Chomutova, zaměstnanci neziskových organizací), aktivisté a věcně zainteresované osoby, současně probíhala analýza sekundárních zdrojů (tisk, internet, dokumenty města, již realizované výzkumy sociálního vyloučení ve městě Chomutově). Důraz byl kladen na problematiku zadlužení, dle zadání, nicméně toto téma bylo nutno vsadit do širšího kontextu existence sociálně vyloučených lokalit ve městě a celkové sociálně ekonomické situace. Aby výzkumníci, které primátorka nazvala „Kocábovými zvědy“ sami neporušili právní řád, řada zjištění je anonymizována nebo zobecněna.
V Chomutově lze identifikovat několik lokalit, které odpovídají charakteristice sociálního vyloučení. Odhady celkového počet osob žijících v situaci sociálního vyloučení v rámci města Chomutova se na dolní hranici pohybuje okolo čísla 1.000 osob až k horní hranici 5.000 osob (z celkového počtu cca 50.000 obyvatel Chomutova). Dávka hmotné nouze – příspěvek na živobytí, byl v prosinci 2008 vyplacen do cca 800 domácností, v nichž žilo 1600 obyvatel, tj. 3 % obyvatel města. Tyto údaje nijak nekorespondují s prohlášením primátorky Řápkové o „ohromném množství nepřizpůsobivých občanů“ v Chomutově.
2. Město Chomutov – sociálně ekonomická situace
Město Chomutov se nachází v západní části Ústeckého kraje, na úpatí Krušných hor. Je obcí s rozšířenou působností, vykonává státní správu a do jeho správního území patří 1 obec s pověřeným obecním úřadem (Jirkov) a dalších 23 obcí (Bílence, Blatno, Boleboř, Březno, Černovice, Droužkovice, Hora Svatého Šebestiána, Hrušovany, Kalek, Křimov, Málkov, Místo, Nezabylice, Otvice, Psevice, Spořice, Strupčice, Údlice, Vrskmaň, Všehrdy, Všestudy, Výsluní, Vysoká Pec).
Ve městě Chomutově má trvalý pobyt cca 50 000 obyvatel. Od 1. července 2006 je Chomutov statutárním městem.
Pokud jde o vývoj průmyslu, Chomutov byl, podobně jako většina lokalit v severních Čechách, po většinu 20. století zaměřen na těžký průmysl, energetiku, hutnictví a hnědouhelnou těžbu. Po roce 1989 se strukturálními změnami českého průmyslu došlo s omezováním provozů průmyslových podniků také k velkému propouštění zaměstnanců, například u zdejších velkých zaměstnavatelů jako jsou Válcovny trub a železárny Chomutov. Mezi prvními propuštěnými byli nekvalifikovaní zaměstnanci včetně řady Romů, kteří sem v předchozím období migrovali (popř. byli v několika přemisťovacích kampaních přesídleni) ze Slovenska. Dřívější těžký průmysl je v Chomutově postupně nahrazován průmyslem lehkým. V okolí Chomutova přibyly průmyslové zóny, např. zóna Triangle, situovaná na pomezí bývalých okresů Most, Chomutov a Louny. Provozy zdejších podniků zaměstnávají nízko či nekvalifikované pracovníky i z řad obyvatel Chomutova a přilehlých obcí.
Podle posledního sčítání lidu žije ve městě Chomutově 73 osob, které se hlásí k romské národnosti. Podle některých odhadů se počet chomutovských Romů pohybuje kolem 5.000 až 8.000 osob, nicméně přesná čísla nejsou k dispozici.
Bydlení
Od roku 1991 do roku 2000 bylo v Chomutově zprivatizováno celkem 825 bytů. Následně město přistoupilo k další variantě privatizace, do této varianty bylo zahrnuto celkem 6.876 bytových jednotek. Tato varianta privatizace bytového fondu se vztahuje na domy s počtem bytových jednotek nad 10. Území města bylo rozděleno do několika lokalit, ve kterých byl stanoven přesný počet bytových jednotek, zahrnutých do privatizace. Již v původním návrhu privatizace uvažovalo město ponechat si objekty v centru města, v části aglomerace, která je nejblíže centru, a dále také v okrajové části, kde jsou byty nižších kategorií.1 V privatizovaných domech vznikala převážně společenství vlastníků jednotek (SVJ), která se mají starat o chod domu. Před zahájením privatizace bytového fondu město Chomutov stanovilo, že si ponechá cca 2.000 – 2.500 bytů. Navzdory těmto závazkům v roce 2009 činil počet bytů ve vlastnictví města zhruba 1.300 a dalších 500 bytů město spravuje. Velkou část bytů město tedy již prodalo, vznikla sdružení vlastníků bytových jednotek. Celkový zisk města z prodeje bytového fondu je těžko dohledatelný. Další nejasnosti panují kolem transakce bytů ČEZ – město Chomutov.
Většina tzv. „starousedlých“ Romů se dostala do regionu jako pracovníci těžkého průmyslu. Získali tak stabilizační byty. V té době nebyl prakticky s placením žádný problém, byli zaměstnaní. Po roce 1990 byli jako první propouštěni, ale bydleli v Chomutově dál. Stabilizační byty se pak převáděli do osobního nebo družstevního vlastnictví. Vzhledem k tomu, že byt byl stabilizační, neplatili předtím družstevní podíl. Museli se jen uvázat na dobu nejdříve 10, pak 15 let. Podle informací si bytu nevážili, protože do něj nemuseli nic vložit – ani práci, ani peníze. Pro většinu je dnes ovšem problém platit poplatky.
Podle toho se také chovají někteří neromové. Koupili si byt na hypotéku, který nepotřebují a pronajímají ho Romům za tržní nájemné. Většinou jde o Romy, kteří již měli problémy jinde, a teď mají strach, že přijdou o bydlení zcela, takže jim nic jiného nezbývá, než platit. Koupě bytů a následný pronájem jsou časté. První vlna přistěhovalých Romů byla z Kladna, od roku1993, později z Prahy. Následovaly i další lokality a celé ČR i ze Slovenska.
SBD Chomutov má také problémy s neplatiči, zdá se, že ale menší než magistrát.
Pokud dojde k exekuci bytu a soud rozhodne o náhradě, pak má SBD 24bytových jednotek (holobytů), kam rodiny odsouvá. Momentálně jde obsazeno 15 bytů (z toho 5 romských, 10 je smíšených nebo neromských).
3. Sociálně vyloučené lokality v Chomutově
K lokalitám, které byly takto již během plánů privatizace vyčleněny, a kde již před privatizací žily tradičně chudší, méně sociálně stabilizované vrstvy obyvatelstva (ulice Kadaňská a její okolí) postupně přibyly lokality nové, sídlištní, rovněž vykazující znaky sociálního vyloučení, kde žijí lidé vystěhovaní či přestěhovaní ze starších čtvrtí Chomutova, kteří vyměnili bydlení v domech u majitele blíže centru města za bydlení na sídlištích na jeho okraji.
Sociálně vyloučenou lokalitou, která splňuje vesměs všechna představitelná kritéria vyloučení, a která je i běžnými obyvateli Chomutova vnímána jako nejproblematičtější místo ve městě a jako prakticky „nejhorší adresa“, je dům pro neplatiče v ulici Dukelská. Ten původně sloužil jako ubytovna pro zaměstnance VTŽ. Dům má celkem 3 vchody, přičemž na volném prostranství „ve dvoře“ za domem stojí 5 stavebních unimobuněk, vyhrazených rovněž k bydlení. To je zřejmě kapacita, se kterou se počítá pro vystěhování „nepřizpůsobivých“ občanů.
Je lemován ruinami zbytků zdí domů, které po opakovaných požárech v letech 2002 - 2005 prošly demolicí. V domě na Dukelské je 11 bytových jednotek 0+1, dalších 11 bytových jednotek 1+1 a jeden byt 2+1, který obývá správce. Nájemní smlouvy mají zdejší obyvatelé uzavřeny na dobu určitou. Vždy 2 bytové jednotky sdílejí 1 sociální zařízení. Spotřeba vody se z jednoho vodoměru rozpočítává podle počtu osob hlášených v bytě - to je zdrojem obrovského dluhu na vodném (v řádu stovek tisíc), neboť vodu ze zdejších domácností, kde se střídá počet obyvatel v souvislosti s početnými krátko - i dlouhodobými návštěvami, téměř nikdo neplatí. Unimobuňky byly na dvoře domu instalovány v roce 2005.
Celkem tu stojí 5 stavebních buněk o rozměrech 20m2 a jedna sanitární buňka. Nájem v buňkách činí cca 300 Kč za měsíc, záloha za vodu cca 250 Kč, elektřina má být placena individuálně. Topení je zde zřízeno přímotopy. Topení elektřinou zapříčiňuje velkou spotřebu. Jde o běžné stavební buňky v neudržovaném stavu, tudíž se v nich drží zima, zatéká do nich. I z těchto důvodů - ač jsou buňky formálně obsazeny, tj. byly přiděleny jako přístřeší rodinám soudně vystěhovaným z městských bytů - v buňkách se prakticky nikdo nezdržuje a rodiny, kterým bylo toto přístřeší poskytnuto, fakticky přebývají buď u příbuzných či známých přímo v domě na Dukelské, či jinde po městě či neznámo kde. I dle vyjádření obyvatel jiných sociálně vyloučených lokalit v Chomutově, bydlení v Dukelské má stigma nejhlubšího sociálního propadu. Romové, žijící mimo Dukelskou, označují Romy odtud jako “špinavé” či rovnou za “degeše”.
Co se týče služeb správce v Dukelské, obývajícího největší byt v přízemní, byl vybrán pro lokalitu na doporučení zdejších romských elit. Ze zdrojů, které lze považovat za důvěryhodné, však víme, že je částí obyvatel, seznámených s mechanismy fungování sociálně vyloučených lokalit Chomutova, obviňován z toho, že kromě funkce správcovské (technické udržování domu, řešení akutních problémů s nájemníky) je to právě on, kdo ze svých zájmových pozic informuje úřady o obyvatelích lokality v míře větší, než mu ukládá jeho funkce. Stejně tak jsme se setkali s neověřenou informací, že díky přehledu o provozu v domě na Dukelské funguje jako zprostředkovatel informací pro zdejší lichváře i jako výběrčí splátek.
Další lokalitou, která je obecně považována za tradiční vyhlášenou “problémovou” adresu v Chomutově, je ulice Kadaňská. Tato a přilehlé ulice je považována za tradiční zónu heren a nočních barů, které tvoří zázemí drogové scéně a prostituci. Kromě Kadaňské ulice a ulic bezprostředně s Kadaňskou sousedících a do ní ústících, do této zóny spadá i nedaleká ulice Lipská. Jde o poměrně rozlehlou oblast, tvořenou vesměs staršími, ale ve většině udržovanými a standardně vybavenými činžovními domy. Nicméně některé bloky prošly v uplynulých letech devastací, jejich někdejší obyvatelé byli z domů pro neplacení nájmu a poplatků vystěhováni. Tyto bloky jsou dnes nepřístupné, mají zazděné vchody i okna. Některé domy patří do majetku města, jiné byly odprodány soukromým vlastníkům.
Ač do těchto lokalit nechalo město umístit kamerový systém, který monitoruje pouliční prostituci a jehož záběry prostitutek se zákazníky jsou – v, do jisté míry, anonymizované podobě – vyvěšovány na web Městské policie Chomutov, dle referencí přímo z lokality k výraznému poklesu provozování prostituce fakticky nedošlo. Efektem dohledu kamerového systému je především to, že se prostituce přesunula mimo jejich hledáčky (např. do okolí školy na Kadaňské) a především do soukromí bytů.
Architektonicky i typem osídlení jiný typ lokality se znaky sociálního vyloučení tvoří některé části sídliště v části Chomutova zvané Kamenný vrch, zejména ulice Kamenná a Písečná. Sídliště je okrajovou částí města ve směru na Jirkov. V panelových domech, které z velké části prošly v nedávné době kompletní rekonstrukcí, přebývají kromě starousedlíků, kteří zde žijí od počátků sídliště
(obyvatelé vesnic zaniklých vlivem těžby, technické kádry a pracovníci průmyslu) také romské rodiny, které opustily bydlení v jiných částech Chomutova, obvykle v místech poblíž centra města. Bydlení na sídlišti pak buď získali zakoupením bytu, nebo (častěji) podnájmem u majitele bytu, který byt od města v rámci privatizace odkoupil. Největší vlna privatizace, kdy byty odkupovali zájemci často z jiných měst (údajně především z Prahy), proběhla v letech 1995-96. Majitelé bytů se zde nejčastěji sdružují do tzv. společenství vlastníků bytových jednotek (SVJ), které mají daný dům (resp. vchod do domu, jeho společné prostory) spravovat a udržovat. Většina bytů patří ale bytovému družstvu (SBD Chomutov) nebo toto družstvo spravuje zdejší byty společenství vlastníků.
Úspěšnost takové péče je dům od domu či vchod od vchodu různá. Zejména u SVJ, kde je výrazný podíl majitelů, kteří byty toliko pronajímají, ale sami je neužívají a v Chomutově se nezdržují, je míra podílení se na aktivitách SVJ malá. Je faktem, že bydlení na tomto sídlišti získává vlivem sestěhovávání obyvatel z problematických lokalit města Chomutova a i ze stejného typu lokalit ve městech sousedních špatnou pověst. Tendence k četnějšímu odprodávání bytů starousedlíky a postupné ghettoizaci sídliště je na Kamenné a Písečné v posledních letech patrná.
Další dvě lokality, které jednoznačně vykazují symptomy sociálního vyloučení, jakkoli zejména geograficky vyloučené v rámci města nejsou, nacházejí se spíše blíže jeho centru, je jednak poměrně rozsáhlá zóna činžovních domů v ulici Za Zborovskou a jejím bezprostředním okolím. Jde o soubor 4 řad třípodlažních domů. Dále jde také o menší lokalitu v ulici Dostojevského, resp. jeden z domů v této ulici. V obou těchto lokalitách fungoval, podobně jako na Dukelské, v období 2005 - 2007 správce, tato funkce tam ale byla, na rozdíl od Dukelské, zrušena.
4. Zaměstnávání
Naprostá většina obyvatel sociálně vyloučených lokalit v Chomutově patří k dlouhodobě nezaměstnaným příjemcům sociálních dávek. Přitom zároveň většina práceschopných obyvatel, zejména mužů, má bezprostřední opakovanou zkušenost s krátkodobými brigádami neboli prací „na černo“. Stejně jako v jiných lokalitách ČR, i v Chomutově práce „na černo“ patří k běžným mechanismům zajišťování dalších příjmů domácností, žijících v sociálním vyloučení. Ve velké většině jsou „zaměstnavateli“ těchto vesměs nekvalifikovaných osob či osob se, v současných podmínkách, zcela neuplatnitelnou kvalifikací soukromí podnikatelé, realizující svojí činnost v oboru stavebních prací. Nijak výjimečné nejsou situace, kdy tato práce není zaplacena a „brigádník” je poté, co je využit k práci, vyhozen. Ač v takovéto situaci čas od času ošálení „brigádníci” vyhledají pomoc terénních pracovníků a tito kontaktují kontrolní úřady, situace se nijak výrazně nemění. I tradičně problematičtí zaměstnavatelé, o jejichž nespolehlivosti panuje obecné povědomí, a to i na zainteresovaných úřadech, nemají nouzi o „zaměstnance” a kontroly, které by měly odhalit a sankcionovat takovýto druh podnikání, nemají prakticky žádný efekt.
Region je atypický vzdělanostní strukturou. V porovnání s celou Českou republikou je vzdělanostní struktura žen a mužů starších 15 let v Chomutově charakteristická výraznějším podílem osob v nižších vzdělanostních kategoriích (tj. bez vzdělání, se základním vzděláním nebo středoškolským vzděláním bez maturity). Při posledním sčítání lidu v roce 2001 to bylo 70,1% mužů a 66,3% žen (oproti 63,2% a 61,4% v ČR). Vyšší podíl osob v nižších vzdělanostních kategoriích se odráží i v celkovém počtu vysokoškoláků žijících v Chomutově. V roce 2001 to bylo 6,2% mužů, což je o 4,7 procentního bodu méně než v ČR, a 5,0% žen, o 2,2 procentního bodu méně. Do dnešní doby se vzdělanostní kategorie prakticky nemění. Většina Romů patří do skupiny se základním vzděláním nebo bez vzdělání. Většinou ani nevykazují snahu si vzdělání zvýšit nebo alespoň dokončit základní školu.
Část zdejší starší střední generace má letitou zkušenost s prací v těžkém průmyslu, např. ve VTŽ, přičemž takto získaná kvalifikace, např. jeřábníka či vazače, dnes není potenciálními zaměstnavateli poptávána, navíc kvalifikace daná zkušeností nevyhovuje formálním kvalifikačním nárokům možného zaměstnavatele (uchazeč nemá potřebné kurzy, certifikáty atd.)
V měsíci březnu 2009 ukončil následkem ekonomické krize svou činnosti i jeden z několika málo významných zaměstnavatelů nízko a nekvalifikovaných pracovníků nejen z Chomutova, firma Hitachi v průmyslové zóně Triangle. Dle údajů Úřadu práce Chomutov se tak bez zaměstnání ocitlo zhruba 250 obyvatel Chomutova.
Co se týče veřejně prospěšných prací (VPP), pro město Chomutov tyto služby vykonává příspěvková organizace města Technické služby. Systém realizace VPP není nijak pružný. Technické služby mají víceméně stabilní partu osob, které kvůli VPP v případě potřeby oslovují, a to včetně několika „prověřených” Romů. Před několika lety došlo k pokusu zapojit do VPP v rámci úklidových služeb po demolici domu č. 1623 v Dukelské ulici nové uchazeče, a to z řad samotných obyvatel sociálně vyloučené lokality. Iniciátorem tohoto nápadu, jakýmsi prostředníkem a „předákem“ party byl zástupce jednoho ze zdejších romských sdružení, které na Dukelské realizovalo své aktivity. Ač došlo k realizaci úklidových služeb, objevily se pochybnosti o průběhu VPP. Dle některých informátorů došlo tehdy ze strany předáka k zadržování výplat pro pracovníky, ke konfiskování části plateb z jeho strany, půjčování těchto peněz pracovníkům na lichvářský úrok, nucení k hraní karet o honoráře atd. Pokud by členové party projevili zájem ukončit předčasně VPP, znamenalo by to pro ně - v rámci systému tak, jak byl nastaven - sankční vyřazení z evidence na úřadu práce. Pokud někdo z party či jeho rodinných příslušníků projevil vůli o praktikách předáka informovat úřady, stal se terčem agresivního vyhrožování z jeho strany. Pracovníci v partě VPP se tak dostali do pozice předákových rukojmích. Díky zásahu některých neziskových organizací povědomí o této situaci nakonec získalo i město a Úřad práce. Lze se pouze dohadovat, že kvůli této zkušenosti je přístup k VPP v Chomutově spíše laxní v porovnání s jinými lokalitami, kde je VPP do různé míry úspěšným nástrojem aktivizace dlouhodobě nezaměstnaných. Poslední dva roky není nikdo zaměstnán na VPP, zatímco v okolních obcích je to přes 200 osob. Technické služby tvrdí, že o VPP ovšem stojí.
Za poslední tři měsíce (leden-březen 2009) stoupla nezaměstnanost v Chomutově a okolí o 3%. Konce února bylo nezaměstnaných 12%, konkrétně 7763 lidí a bylo volných pouze 477 míst, v březnu se zvýšila minimálně o 12,5%. Údaje zatím nejsou dispozici. Polovinu nezaměstnaných tvoří lidé se základním vzděláním a bez vzdělání.
5. Vzdělávání
Ve spolupráci s ÚP Chomutov jsou různými organizacemi a firmami realizovány rekvalifikační kurzy pro uchazeče o zaměstnání (významným hráčem na tomto poli je např. EDOST v chomutovském Technologickém parku v sousedství ÚP). Od začátku roku 2009 jsou dle nových zákonných úprav tyto kurzy nikoli možností, ale povinností pro uchazeče o zaměstnání. To má, dle referencí některých realizátorů kurzů, za následek stav, kdy se kurzů účastní převaha zcela demotivovaných klientů, jejichž cílem je nikoli získat v kurzu jakési uplatnitelné kompetence, ale toliko splnit povinnost danou ÚP tak, aby jim byly nadále vypláceny sociální dávky. To klade větší nároky na realizátory kurzů a vyžaduje to především větší systémovou podporu práce s motivací klientů. Vedení ÚP deklarovalo pochyby o efektivitě kurzů, nejsou-li na ně bezprostředně navázány pracovní nabídky zaměstnavatelů, což je v současné situaci ekonomické krize velmi ambiciózní požadavek. Některé neziskové organizace v lokalitě realizují službu individuálního pracovního poradenství. Výsledkem jsou jednotlivci úspěšní při ucházení o zaměstnání, stejně tak pokud si tito osvojí kompetenci ke standardním metodám hledání práce, oslovování potenciálních zaměstnavatelů atd.
6. Sociální patologie
Situace takřka všech rodin, žijících v sociálně vyloučených lokalitách Chomutova, je klíčovým způsobem ovlivněna masivní zadlužeností. Velmi rozšířené jsou půjčky u nebankovních institucí (rychlé půjčky, úvěrové karty) s úroky z nich plynoucí, přičemž tyto dluhy jsou umořované často po malých, stokorunových částkách, pokud vůbec umořovány jsou. Stejně tak rozšířené jsou dluhy na telekomunikačních službách, vzniklé např. užíváním telefonu zakoupeného “za korunu”, jeho prodáním do bazaru (buď ihned po jeho získání či po určité době jeho užívání) a následného nesplacení dluhu, který vzniká na jméno toho, kdo telefon zakoupil2. Jak dokládají kazuistiky v další části tohoto textu, v sociálně nestabilizovaných rodinách jsou dluhy tohoto typu často nakumulovány v šokujících četnostech, přičemž reálnost jejich úplného umoření se vzdaluje každým dnem, resp. s každou další půjčkou. V mnoha případech jde o několik let staré, neřešené dluhy. Technikou, kterou se řada dlužníků s dluhy vypořádává, je jejich vytěsňování z mysli a snaha udržet fungování domácnosti v krátkodobé perspektivě, tj. skutečně ze dne na den. Vzhledem k tomu, že urgence dluhů ze strany věřitelů má v těchto případech - až do určitého bodu, kdy dojde např. k exekuci - obvykle charakter neosobní, bezprostředně neohrožující korespondence, na kterou lze nereagovat, nebo jí nepřebírat, je tato technika (dočasně) funkční.
Kromě těchto dluhů, se kterými respondenti výzkumu obvykle tazatele seznámili bez větších problémů, zde pak existuje sféra zadluženosti, kde jsou věřiteli dluhů chomutovští lichváři. Dle zdrojů, které lze považovat za důvěryhodné, se v oblasti města Chomutova realizují zhruba 3-4 klany, které ve sféře svých činností mají - kromě jiných kriminálních aktivit - také lichvu. Tyto klany mají do jisté míry rozdělená teritoria své působnosti, přičemž síla jejich zastoupení v konkrétní městské lokalitě je daná hustotou osídlení členů klanu v dané lokalitě a tudíž také silou, kterou zde daný klan dokáže bezprostředně fyzicky demonstrovat. To platí především pro tradiční sociálně vyloučené lokality ve městě (Kadaňská, Za Zborovskou).
Lokalitou, která je ideálním polem pro lichváře, je neplatičská zóna na Dukelské ulici. O tuto lokalitu projevuje zájem více lichvářů, do lokality jich údajně také vícero dochází, nicméně výzkum získal reference toliko o činnosti jednoho z nich, který se v lokalitě v určité době realizoval pod značkou občanského proromského sdružení, zaměřeného na doučování dětí. Členové a členky lichvářských klanů jsou nikoli výjimečně současně organizátory prostituce, jejími aktivními zprostředkovateli.
Představa, že prostituce je záležitostí pouze mezi zákazníkem a prostitutkou, která se mu nabídne kdesi u silnice, je dle všeho iluzí. Existence těchto zprostředkovatelů, za kterými ženy v případě nouze zajdou a kteří jim umožní “přivýdělek”, a obecné dobré povědomí o tom, jak tyto “zprostředkovatele” vyhledat, se během výzkumu potvrdila z více zdrojů.
Pravidlo teritoriální příslušnosti klanů k určité lokalitě neplatí pro rozlehlé sídlištní lokality, kam se jednotlivé domácnosti stěhují “ve velkém”, víceméně nahodile a v závislosti na tom, zda je v daném místě (v panelovém domě, v jednotlivých vchodech) k dispozici bydlení. Výsledkem je, že některé vchody jsou zjevně více obydleny Romy než jiné a některé jsou vnímány jako velmi problematické (o jednom takovém vchodu na zdejším sídlišti panuje povědomí i na magistrátu, jde o vchod 5115 v ulici Kamenná, je ve správě SBD Chomutov). V sídlištních lokalitách mají své věřitele v podstatě všechny chomutovské lichvářské klany. Co se týče mechanismů půjček, běžný je stoprocentní úrok na dlužnou částku, zdvojnásobující se po každém měsíci z prodlení. Realitou je také odpracovávání dluhů prací u lichváře, který má možnost vymáhat po dlužníkovi splátku půjčky a úroku skrze „brigádu”, ať už u své či u spřátelené firmy.
Z pozorování výzkumu vyplynulo, že osoby, u kterých lze předpokládat podíl na lichvářských praktikách, se shromažďují v okolí jednoho z nových luxusních hotelů přímo na chomutovském náměstí. Podle některých informací zde členové a členky klanů přebírají zboží nejasného původu k dalšímu prodeji (kosmetika, spotřební elektronika), jiné zdroje uvádějí, že jde mj. o centrum redistribuce financí, získaných lichvou.
7. K problematice gamblerství
Velká část gamblerů jsou uživatelé sociálních dávek. Tyto dávky pak „propadnou“ do automatů. Vzhledem k tomu, že část prohraných peněz jde městu, které rovněž na hernách vydělává. Momentálně údajně Magistrát Chomutova eviduje 23 heren v okrajových lokalitách města, v nichž povoluje provoz výherního hracího přístroje (VHP). Herny, jež povoluje MFČR, město neeviduje. Město vydalo v roce 2008 dvojí regulační vyhlášku, na základě které se zakázal provoz VHP v širším centru města, v ulicích kde je základní škola a v lokalitě městských sídlišť, čímž se snížil počet heren s VHP z 89 na 23 (počet provozovaných VHP se snížil ze 498 na 110). První regulační vyhláška města na provoz VHP platila již od roku 2005, od té doby ji město 2x zpřísnilo. Plán výtěžku z herních automatů pro rok 2009 (po vydání regulační vyhlášky – pokles výtěžnosti) odhad příjmů 5 mil. Kč. V roce 2008 to bylo reálně 10,4 mil. Kč, v roce 2007 22,6 mil. Kč, v roce 2006 20,8 mil. Kč, v roce 2005 19,1 mil. Kč. Po vydání regulační vyhlášky se příjmy snížily o 3/4. V oficiální odpovědi města na dotaz výzkumníků ze strany města zaznělo, že „i za tuto vysokou cenu se město snaží ochránit své občany před hazardem, a s ním spojenou trestnou činnost a drobnou kriminalitu.“ Návštěvou nonstop heren v lokalitě Písečná bylo zjištěno, že asi polovinu herních automatů město „zakázalo“ tedy může se hrát jen na asi polovině. Poslední dobou dochází ke změně, klasické automaty jsou nahrazovány tzv. videoterminály, jejichž provoz povoluje MFČR. Výtěžek jde do pokladny státu, nikoli města. Výtěžek z videoterminálů je podstatně vyšší než z klasických automatů. Důsledkem situace tedy je, že omezením klasických terminálů se utrácení sociálních dávek gamblery neřeší. Naopak. Situace v Chomutově je podle zdrojů taková, že ubylo klasických VHP (až o 200), ale přibylo videoterminálových VHP až na 500.
8. Akce Záchranný kruh
K akci chomutovského Magistrátu, která nese pojmenování Záchranný kruh, v rámci které bylo v roce 2008 přistoupeno k instalaci kamer do zón s výskytem pouliční prostituce, bylo také v únoru 2009 přistoupeno k exekucím dávek hmotné nouze u některých příjemců dávek. O této akci nejsou k dispozici konzistentní písemné informace či koncepční materiály, ani informace k plánu jeho realizace atd. O jednotlivých krocích akce jsou nejdetailnější informace k dispozici v regionálních médiích, a to obvykle těsně před spuštěním těchto kroků. Kromě tiskových zpráv je na webu města - nicméně pouze jako reakce na dotaz zvídavého občana - k dispozici definice akce „Záchranný kruh“. Podle ní jde o „synchronizovaný a organizovaný postup jednotlivých složek městské správy podílejících se na důsledném postupu proti nepřizpůsobivým občanům v Chomutově.“ Ve skupině „nepřizpůsobivých“ se pak podle téže definice vedle „dlužníků vůči městu“, „osob narušujících dobré mravy“ a „prostitutek“ ocitají také „rodiče, kteří své děti neposílají do školy“. Složky městské správy, které se pak (především) podílejí na realizaci akce Záchranný kruh, jsou dále tyto: městská policie, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, odbor ekonomiky, odbor školství a Chomutovská bytová a.s. Lze tedy vyvodit, že akce Záchranný kruh je čistě represivní, v podstatě živelně realizovanou akcí bez jasných pravidel, která navíc zcela opomíjí sféru návazných opatření (sociálních služeb) nutných při práci s touto problematickou cílovou skupinou. Do realizace Záchranného kruhu nejsou zahrnuty neziskové organizace zabývajících se dlouhodobě kvalitně realizovanými sociálními službami, resp. sférou sociální práce. Akce Záchranný kruh tak opomíjí dlouhodobé dopady aktivit v jejím rámci realizovaných. Město negováním neziskových organizací při vytváření akce Záchranný kruh jasně demonstruje svůj přezíravý postoj k této sféře aktivit.
Ač byli zástupci města během našeho výzkumu dotazováni na metodiku komplexního řešení jednotlivých kauz osob, kterých se opatření Záchranného kruhu dotýkají, tato otázka zůstala nezodpovězena a jedinou odpovědí, poskytnutou neformálně je, že situace těchto osob/rodin bude řešena „operativně“.
Akce Záchranný kruh je ve své podstatě obdobou litvínovské akce „Nulová tolerance“, kterou po březnovém radničním puči nový starosta nahradil akcí „Právo a pořádek“. Tyto akce deklarují na prvním místě nekompromisní přístup vůči „nepřizpůsobivým“, v podstatě kriminalizují oběti organizované kriminální činnosti i osoby zneužívané v rámci činností na hraně zákona, a nezabývají se spouštěcími mechanismy těchto situací a jejich prvotními příčinami.
Oproti konceptu „nulové tolerance“ však existuje koncept „snižování rizik“ (harm reduction), který se soustřeďuje právě na práci s oběťmi a zneužívanými, se sociálně slabými, nedostatečně vybavenými kompetencemi obstát v běžném prostředí, kterým se snaží poskytnout péči a asistenci. Právě v tomto konceptu hrají klíčovou aktivní roli nestátní neziskové organizace (NNO) a samosprávy, resp. jde o jejich úzkou spolupráci. Zdá se, že v Chomutově jde právě o jednoznačné preferování politicky vděčné „nulové tolerance“ před (v aktuálním českém mediálním prostředí bohužel téměř neprodejným), na mezilidské solidaritě založeným „snižováním rizik“.
S tím, že politika „tvrdé ruky“ v kombinaci s celkovou nelehkou sociální situací a krizí ekonomiky, přináší politické body, souvisí také celková atmosféra ve městě. Dlouhodobě zřejmé preference vedení města (investice do sportovních zařízení, neobvyklá podpora byznysu), ve kterých se „točí peníze“ oproti oblastem, které nepřinášejí finanční efekt, ale spíše (i když v míře daleko menší) finance odčerpávají (jako jsou sociální služby, nemluvě o té sféře služeb, která se výslovně týká sociálně vyloučených jednotlivců a rodin) pak vytvářejí celkovou atmosféru ve městě. Neziskový sektor je vedením města nahlížen nikoli jako respektovaný partner, ale jako nepřítel či přímo „zlo“, proti kterému je třeba se vymezovat, a kterým lze vzít za vděk pouze v mimořádných situacích, např. je-li k ucházení se o „evropské peníze“ v rámci operačních programů třeba doplnit rozměr zabezpečení sociálních služeb, případně vypracovat sociálně zaměřený projekt, který může městu přinést výraznou investici. Městem podporované sociální služby (např. Městský ústav sociálních služeb) pak dle důvěryhodných zdrojů mají v podstatě formální charakter.
Nutno říci, že primátorka budoucí postoj města vůči neplatičům deklarovala velmi zřetelně už v roce 2006 (viz citát z Chomoutovských novin v úvodu textu). Pokud by její vyjádření v regionálním tisku byla monitorována včas a bylo by na ně adekvátním způsobem např. zástupci státní správy reagováno, je možné, že se situace zde nemusela vyhrotit do současného stavu.
9. Exekuce v únoru 2009
Šlo o exekuce dávek v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení). Odůvodněním exekuce byly nesplacené dluhy na poplatcích za odvoz odpadu (424 Kč/ročně), jindy také dlužné pokuty (např. rušení nočního klidu, dopravní přestupky atd.), u některých exekuovaných šlo o kombinaci dluhů na těchto poplatcích. Tzn., že se exekuce netýkala dluhů na nájmu v městských bytech. Město deklarovalo, že o povinnosti splatit dluh informovalo dlužníky opakovaně dopisy, nicméně panuje povědomí o tom, že vnitřní migrace sociálně nestabilizovaných rodin v rámci Chomutova je velmi intenzivní (viz kazuistika) a tak dopis často svého adresáta vůbec nenajde, neboť ten se dávno nachází na jiné adrese.
Co se týče klíče, na základě kterého bylo vybráno oněch 46 exekuovaných v únoru 2009, nepodařilo se v rámci výzkumu tento klíč jasně identifikovat. Město obecně deklarovalo, že „při exekucích se upřednostňují pouze pohledávky dle stáří, aby se zamezilo případnému zániku pohledávky“.
Exekuované osoby netvoří etnicky homogenní skupinu. Ačkoli Romové převažují, početně menší část tvoří neromové. Poměr kumulovaných a jednorázových dluhů odhadují zástupci města v poměru 80:20. Dále neplatí, že jde výhradně o obyvatele identifikovaných sociálně vyloučených lokalit: někteří exekuovaní žijí k dnešku buď na ubytovnách po městě či v soukromém bydlení (podnájmu) mimo tyto lokality, někdy i v obcích mimo Chomutov. Část exekuovaných je formálními bezdomovci, tzn., že jsou hlášeni k pobytu na Magistrátě Chomutova, ačkoli ve skutečnosti se zdržují jinde, u svých příbuzných v Chomutově i mimo něj. Část exekuovaných již byla - na základě nezaplacení 1 nájmu, neboť jim byla naprostá většina dávek exekvována, vystěhována z městského bydlení, a nyní žije po ubytovnách, např. v městské ubytovně na Písečné (Městské sociální centrum Písečná). Kapacita ubytoven přestává dostačovat náporu vystěhovaných.
Některé rodiny, postižené exekucí, kterým to dovolí funkční solidární síť širší rodiny, řeší akutní nedostatek financí půjčkami u příbuzných. Jiné rodiny, které tuto možnost nemají, upadají do hlubších dluhů u nebankovních firem a především u zdejších lichvářů, pro které je situace exekuovaných rodin obdobím žní. V důsledku náhlé insolventnosti osob postižených exekucí hrozí rovněž zvýšení frekvence kriminálního jednání mezi obyvateli sociálně vyloučených lokalit, jehož cílem je zajištění prostředků pro základní živobytí. Část exekuovaných rodin uvažuje (po vydělání peněz) buď o dočasném či o trvalém řešení své situace (pracovní) migrací do ciziny, kde má řada chomutovských Romů rodinné vazby z předešlých migračních vln.
Lze pouze odhadovat, že za vymáháním uvedených dluhů je ze strany města očekávání vyvolat obavu klientů sociálního odboru z dalších exekucí, a tudíž vyvolání snahy po umoření i dluhů dalších včetně těch na nájmu, jsou-li jejich nosiči titíž jedinci a rodiny. Současně je tu zřejmě předpoklad, že realizované exekuce budou mít varovný účinek i na další, dosud neexekuované dlužníky, kteří se své dluhy vůči městu budou nyní snažit řešit. U vzorku exekuovaných, k němuž získali výzkumníci přístup (13 osob), tvořil celkový dluh v součtu přibližně 9.000 Kč, náklady exekuce tvořily 109.000 Kč.
10. K vnitřní migraci
Skutečně problémových rodin ve smyslu neschopnosti respektování alespoň základních pravidel sousedského soužití, nutných pro život ve městě, je v Chomutově, dle vyjádření důvěryhodných zdrojů, dohromady pouze cca 10-20, tzn. rodinných útvarů, žijících v jednotlivých bytech (často jde o vícegenerační, společně hospodařící rodinné útvary složené z nukleárních rodin starých rodičů, jejich dětí a dětí jejich dětí). V Chomutově nalezneme i početné velkorodinné útvary, které se stěhují z místa na místo, dle aktuálních příležitostí, jednotlivé byty členů široké rodiny vybydlují a přesunují se jinam. Akční sféra těchto rodin jde mimo hranice města Chomutova a dotýká se okolních měst (např. Jirkov, Kadaň, Klášterec nad Ohří). Z Chomutova v určitém období odcházejí a zase se do něj vrací.
11. Kazuistiky
Kazuistika I.
rodina Sedláčkových3 (sídliště)
Rodina žije v bytě 2 + 1 v paneláku na sídlišti v Chomutově. V bytě bydlí paní Sedláčková, její manžel a jejich nejmladší dcera. Tyto tři osoby jsou v bytě hlášeny k trvalému pobytu. Dále zde přebývá starší dcera s dvěma malými dětmi. Co se týče prostorového uspořádání bydlení této vícegenerační domácnosti - v jednom pokoji žije starší dcera s dětmi, druhý pokoj je rozdělen příčkou na část pro rodiče a část pro nejmladší dceru. Celý rodinný útvar společně hospodaří a drží společnou pokladnu. Do té přispívají starší dcera rodičovským příspěvkem 6.500,- a rodiče na dávkách hmotné nouze částkou 6.200,-. Celý příjem šestičlenné rodiny v lednu 2009 činil tedy 12.700,-. Od února se dávky hmotné nouze měly zvednout na zhruba 8.500,-. Pan Sedláček nárazově chodí na brigády (výkopy) kvůli přivýdělku. Paní Sedláčková je bývalá jeřábnice, nyní už mnoho let bez zaměstnání, pan Sedláček je také bez práce. Rodiče Sedláčkovi mají kromě 2 dcer ještě 2 syny: jeden žije sám a občas přebývá v bytě s rodiči, druhý má ženu a malé děti, žije v jiném bytě na témže sídlišti. Paní Sedláčková se střídavě spolu se svými sestrami stará o matku v sousedním městě.
Dříve bydleli na témže sídlišti v jiné jeho části v městském bytě, pro neplacení nájmu o byt ale přišli. Žádali na městě opakovaně o splátkový kalendář, prý se i soudili, ale město chtělo splátku jednorázově, na což neměli peníze, takže z bytu museli odejít. Byt, kde nyní žijí, mají už cca 5 let pronajatý od soukromého majitele, který žije v Praze. Platí mu 6.800,- pouze nájem, dále energie cca 1.800,- Nájem chodí Sedláčkovi platit do realitní kanceláře v Chomutově. Smlouvu Sedláčkovým pronajímatel z Prahy obnovuje v různých intervalech: někdy po třech měsících, někdy po půl roce. V domě funguje správcová, které majitel údajně volá a doptává se, zda nájemníci „nezlobí“.
O exekucích na dávky hmotné nouze Sedláčkovi předem nevěděli. Paní chodí pravidelně pro dávky, na začátku února se při náhodné návštěvě sociálky dozvěděla, že datum, kdy se pro dávky chystala, se přesunuje o pár dní dopředu (z 22. na 17.). Na úřadě prý visel nápis, že přesun data je z „technických důvodů“. Paní Sedláčkovou to v první chvíli potěšilo – peníze z minulého měsíce už došly, vypadlo to, že nyní budou o pár dní dřív. Když si šli onoho 17. pro dávky, už slyšeli od lidí, že se na úřadě něco děje. Paní Sedláčková čekala na dávky od 10:30 do 17:00, než na ní přišla řada. Exekutor jí peníze zabavil hned po té, co je převzala. Policie vybírala občanky, následně vyvolávala ty, kdo měli „puntík“ (tak označovali policisté dluh). Celá tato situace byla pro paní Sedláčkovou velmi ponižující, byli tam přítomni novináři, kameramani, cítila se velmi špatně.
Dluh Sedláčkových činí:celkem 400,-- Kč. Z exekuovaných dávek bylo na místě zabaveno cca 400,-- za odvoz odpadků z roku 2006. K tomu 7.000,- jako poplatek exekutorovi na místě z dávky, a ještě 2000,- zbývá z tohoto poplatku doplatit. Exekutor jí ponechal 1.000,- korun z dávky. Jak jí exekutor dále sdělil, má i další dluh: pokuty za jakési incidenty (hádky se sousedy) v roce 2005 cca 700 Kč, za ty má zaplatit ještě dalších několik tisíc exekutorovi. Na toto už má zřejmě domluven splátkový kalendář, po 500,- Kč měsíčně. Nicméně bojí se, co se bude dít při dalším vyplácení dávek.
Sedláčkovi mají i další dluhy: Provident asi 35.000 Kč i s úroky, dále u kabelové televize s pevnou linkou (asi 30.000 Kč) dluh z prvního, městského bytu, kvůli kterému byli vystěhováni, ani neřeší, radši na to nemyslí.
Následkem exekuce nemá rodina včetně 2 malých dětí prostředky na základní potřeby. Museli si vypůjčit od širší rodiny z Chomutova, také příbuzní z ciziny poslali peníze, aby bylo alespoň na jídlo. Následkem exekucí nezaplatili Sedláčkovi únorový nájem bytu. Stejně tak byli odpojeni od plynu, zaplatili pouze elektřinu, aby mohli vůbec v bytě fungovat. Pražský majitel o nezaplacení nájmu ví, zatím je ale z bytu nevyhodil. Sedláčkovi neví, co budou dělat, pokud se tak stane. Nedovedou si představit, že by šli bydlet na ubytovnu, hlavně kvůli dětem. Mají plán, že část rodiny (pán, oba synové a zřejmě i nejmladší dcera) půjdou vydělávat do ciziny, zatímco paní Sedláčková a dcera s dětmi zůstanou v bytě. Sedláčkovi mají mnoho příbuzných v cizině, ti jim prý zaplatí letenky. Část rodiny, která odcestuje, má tedy vydělat na dluhy, poté se pravděpodobně vrátí do ČR. Starší syn s dětmi ale uvažuje o možnosti, že v cizině požádá o byt pro rodinu, rodinu tam vezme a možná tam i zůstane. V ČR nevidí pro svou rodinu žádnou perspektivu.
Kazuistika II.
rodina Horvátových (tradiční sociálně vyloučená lokalita)
Paní Horvátová (26 let) a její dvě dcery (5 a 6 let) žijí v bytě 3 + 1 u majitele, kterým je „tchán“ paní Horvátové, pan Karásek. Ten koupil jeden vchod v domě, byty v něm částečně zrekonstruoval a nyní je pronajímá. Paní Horvátová žila se synem pana Karáska, s ním má také dcery, ale zhruba před 3-4 lety došlo mezi partnery k rozkolu a pan Karásek mladší od rodiny odešel (nyní je hlášen k pobytu na Magistrátě a zdržuje se na různých místech). Dodnes bývalou partnerku a dcery navštěvuje, na dcery přispívá různými částkami, většinou několika stokorunami měsíčně. Byt paní Horvátové je na patře s bytem „tchána a tchyně“ Karáskovými, domácnosti čile kooperují v půjčování věci pro domácnost atd., ale hospodaří odděleně.
Majiteli panu Karáskovi platí paní Horvátová nájem 4.700 Kč včetně poplatků za vodu, k tomuto nákladu dále platí elektřinu 1.200 Kč/měsíc a plyn – nyní jí přišlo vyúčtování na 22.000 Kč a na tuto částku si byla aktuálně vyřídit splátkový kalendář na plynárnách. Příjem domácnosti paní Horvátové činí 2.800 Kč na dávkách hmotné nouze a cca 6000 Kč z přídavků na děti. Dcery docházely do školky (nachází se blízko místa bydliště), kde matka platila 1.200 Kč měsíčně na obě děti, včetně obědů.
Při exekuci v únoru 2009 bylo paní Horvátové zabaveno 1.500 Kč z dávek hmotné nouze, zbylo jí tedy 1.300 Kč. Exekuce byla za dluh na odpadech z roku 2006 z bývalého bydliště (žila tehdy v pronájmu u soukromníka jinde v Chomutově za měsíční nájem 5.500 Kč, podle slov paní se rodina za dobu, co má dcery (tj. za posledních 5-6 let) stěhovala zhruba 8krát, vše v rámci Chomutova). Poplatek exekutorovi činí 6.000,-, na který si nechala nyní zřídit splátkový kalendář po 500 Kč /měsíc. Paní Horvátová má řadu dalších dluhů: mj. půjčku 12.000 Kč u Providentu, k tomu úroky (neví kolik), nyní splácí tak, že dává pracovnici Providentu, která dochází pravidelně každý týden, někdy pár stovek, jindy nic. Dále dluží za „telefony za korunu“: celkem asi 18.000 Kč (má k dispozici doklad z roku 2006 od T Mobile, který hovoří o této částce za 2 telefonní čísla, nic z částky nesplatila, tudíž je možné, že nyní je dluh větší). Další dluhy má ve spořitelně za vedení účtu 13.000 Kč (dluh z doby před 4 lety), rovněž jejich řešení se dosud nevěnovala. Je pravděpodobné, že má i další dluhy. Dluhy u místních lichvářů paní Horvátová nekomentuje, ví ale o lidech, kteří se u nich zadlužují (pozn. z pozdějších referencí se dozvídáme, že paní Horvátová je, podobně jako mnoho jiných ve čtvrti, zadlužená rovněž u jedné ze zdejších lichvářek). Bývalý druh a otec dětí Horvátové, dlouhodobě nezaměstnaný pan Karásek mladší, byl v únoru také exekuován, a to za opakované pokuty za dopravní přestupky.
Z tristní situace, kdy nemá na to, aby dětem zaplatila školku a peněz na jídlo a oblečení, nepomůže paní Horvátové ani její rodina ani rodina jejího bývalého druha. Paní Horvátová o případném posečkání se splacením nájmu nebo finanční půjčce ze strany „tchána“ ani neuvažuje, neboť si uvědomuje, že by jeden dluh sanovala novým dluhem.
Paní je z početné rodiny (13 sourozenců), vesměs všichni žijí v Chomutově, někteří se odstěhovali kamsi k Chebu. Paní nikdy nepracovala, má ukončené pouze základní vzdělání. Od časného mládí se především starala o své mladší sourozence (hlavně o mladší sestry). Otec zemřel, nepamatuje si ho. Matka, která dodnes žije rovněž v Chomutově, bere vdovský důchod. Jsou spolu v kontaktu.
Paní Horvátová uvažuje o odchodu do ciziny. Nemá v cizině žádné příbuzné, kteří by jí tam do začátků mohli poskytnout zázemí, ale i přesto o odchodu uvažuje. V Chomutově nemá žádnou perspektivu, má velkou starost o budoucnost dětí. Děti jsou ve věku, kdy začínají problémy v rodině vnímat a prožívat. Svou zadluženost vidí paní Horvátová tak, že se jí zdá neřešitelná - vůbec si nedovede představit, že by dluhy někdy splatila a měla od nich klid, neboť nemá z čeho je platit. Má obavu z dalších exekucí. Dříve řešila akutní nedostatek financí tím, že dávala věci do zastavárny (a včetně mobilů „za korunu“, za které dostala pár stovek). Nyní už nemá, co by do zastavárny nosila.
Další kauzy:
Pan Široký – byly mu exekuovány dávky hmotné nouze, načež zjistil, že dávka měla být exekuována jinému pobírateli stejného jména, ale jiného data narození i rodného čísla. Druhý den šel na úřad dávky vymoci zpět, s čímž uspěl.
Paní Křivánková – dávky hmotné nouze si u okénka na sociálce nenechala vzít. Hotové peníze odmítla vydat a ihned poté, co je u přepážky převzala, je zastrčila do kalhot. Byla v poutech předvedena na policii, kde byla zhruba 2 hodiny držena. O dceru, kterou s sebou na sociálce měla, se mezitím postarali známí. Z policie byla propuštěna, následně s exekutorem smluven splátkový kalendář.
Paní Šašková, 48let, 7 dětí, bydliště Dukelská – paní Šašková je těžce nemocná, po operaci a zároveň po nechtěné sterilizaci Se svým druhem – bratrem nynějšího správce Dukelské – žila na Kadaňské. Druh zemřel před čtyřmi lety na infarkt. Žena zůstala s dětmi sama a byla odsunuta na Dukelskou. Tam jí vznikl dluh 80 000 Kč na vodném. (pozn. – společný vodoměr s dalšími partajemi). Měsíčně splácí dluh splátkovým kalendářem. Prakticky jí nezbývají žádné finance. O děti se dobře stará, děti chodí pravidelně do školy nebo se učí (dcera švadlenou, syn kuchař-číšník). Další děti jsou plnoleté. Na Dukelské bydlet nechce, má zato, že má nárok na lepší bydlení.
12. Diskuse o postupu exekucí zvoleného magistrátem města
Chomutov
Spor o samotnou zákonnost realizovaných městem skončí nepochybně u nejvyšších soudních instancí. K jeho průběhu a některým aspektům lze vyslovit následující názory a otázky:
Dne 17. 2. 2009, v den vyplácení sociálních dávek (dávek v hmotné nouzi), se v pokladně magistrátu města Chomutov nacházeli příslušníci městské a státní policie a zaměstnanec soudního exekutora. Po vyplacení dávek vyzval policista (!) příjemce dávek k vydání peněžních prostředků, které má u sebe, včetně právě obdržených sociálních dávek exekutorovi. Zároveň mu exekutor předal (předem na jméno připravený!) exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem movitých věcí (usnesení soudu). Dveře byly hlídané policií a daná osoba nemohla odejít. Exekutor zabavil všechny finanční prostředky a nechal příjemci dávek pouze 1 000,- Kč. Jako výsměch zní v textu prohlášení o způsobu úhrady prováděné exekuce:„… povinný v rámci provádění exekuce exekutorem ve své svobodné, volné a vážné vůli, prost jakékoliv tísně či nezákonného nátlaku prohlašuje: že uznává svůj dluh vůči oprávněnému…“
Jinými slovy: ačkoli má radnice exekuční titul sama a může sama vybírat jen dlužnou částku s exekučním poplatkem 200,- Kč, paní starostka se rozhodla stočit státní prostředky do kapes soukromých exekutorů. To je nepřípustné.
Dle zákona 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, si totiž obec může zvolit režim vymáhání, tj. buď bude nadále postupovat dle zákona o správě daní a poplatků a dlužnou částku bude exekuovat sama, nebo požádá o vymáhání soud či soudního exekutora. Již při této volbě obec musí respektovat pravidla zakotvená v zákoně o správě daní a poplatků, byť se posléze rozhodne vymáhání svěřit soudnímu exekutorovi. Jedním z těchto pravidel je dle § 2 odst. 2 zákona stanovená povinnost obce (jako správce daně) postupovat tak, aby při vyžadování povinností od dlužníků (daňových subjektů) volily jen takové prostředky, které dlužníky nejméně zatěžují a umožňují přitom dosáhnout vybrání dlužné částky
Takové využití služeb soudního exekutora k jakému přistoupila chomutovská radnice je v rozporu s povinností obcí volit šetrné prostředky při vymáhání. Jestliže obce argumentují, že tak jednaly rovněž „pro poučení ostatním dlužníků“, takové nepřímé exemplární trestání nelze považovat za postup v souladu s principem dobré správy (tisková zpráva VOP 10. 2. 2005). Stejně tak, jako pominutí zákonem uložené povinnosti samosprávy pečovat o ochranu práv dětí.
Vybíráme ze stanoviska JUDr. Jana Bárty, CSc., vedoucího oddělení veřejného práva Ústavu státu a práva ze dne 20. března 2009. Jsem si jist, že peníze vyplacené ze sociální péče atd. výkonu rozhodnutí nepodléhají. Je to jednoznačně napsáno v § 317 odst. 2 o.s.ř., který zní takto: (2) Výkonu rozhodnutí nepodléhají peněžité dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, z dávek státní sociální podpory příspěvek na bydlení a dávky státní sociální podpory vyplácené podle zvláštního zákona jednorázově.
Dle ustanovení § 317 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů,4 dávky pomoci v hmotné nouzi nepodléhají exekuci. Přestože v okamžiku výplaty formálně-právně došlo ke změně povahy těchto prostředků, domnívám se, že pokud není pochyb o jejich původu, jak tomu bylo v popsaných případech, nadále požívají ochrany před exekucí a jejich postižení, a to ani prodejem movitých věcí, není možné.
Zcela nesprávné je říkat, že sociální dávka – která nepodléhá exekuci – se v okamžiku vyplacení mění na prosté peníze, které exekuci podléhají. Jak řečeno shora, opak je pravdou. Teprve když je vyplacen veřejnoprávní nárok, v penězích, jsou právě tyto peníze (obdrženou) sociální dávkou, a jsou chráněny před exekucí díky citovanému § 317 odst. 2 o. s. ř.
Této ochrany před exekucí pozbudou teprve, až budou směněny za něco jiného, např.: Bude-li za ně nakoupeno jídlo, budiž podle jiných zákonných ustanovení posouzeno, zda lze v daném případě odebrat jídlo. Bude-li zakoupena zábavní elektronika, lze zabavovat tyto věci. Nebudou-li sociální dávky spotřebovány, lze je považovat za úspory, a ty ať v hotovosti, ať na účtu v bance exekuci podléhat budou.
Se sociální dávkou, zejména ne v okamžiku jejího vyplacení, nelze v exekuci zacházet podle § 333 o.s.ř. (nadpis Hotové peníze a jiné věci, u nichž nedochází k prodeji): „Nalezne-li se při výkonu rozhodnutí vyšší částka peněz v měně České republiky, než je podle § 322 odst. 2. písm. d) z výkonu rozhodnutí vyloučena, naloží se s částkou podléhající výkonu rozhodnutí jako s výtěžkem prodeje (§ 331, 332). To proto, že to nejsou peníze obecně, nalezené peníze, nýbrž je to právě sociální dávka předvídaná v § 317 odst. 2 o.s.ř.
Při výkonu rozhodnutí – zcela obecně – nelze zabavovat hotové peníze z peněženky, ruky, kapsy. § 257 o.s.ř., nadepsaný Způsoby výkonu rozhodnutí, stanoví: Nařídit a provést výkon rozhodnutí lze jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Navazující § 258 nás učí:
(1) Výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky lze provést srážkami mzdy, přikázáním pohledávky, příkazem k výplatě z účtu u peněžitého ústavu, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem. V těchto taxativně stanovených způsobech výkonu rozhodnutí na zaplacení peněžité částky není nic o penězích z peněženky, ruky nebo kapsy (§ 59 exekučního řádu).
Nelze to překlenout (podle mého pevného přesvědčení nesprávným) výkladem § 333 o.s.ř. (Nalezne-li se při výkonu rozhodnutí vyšší částka peněz v měně České republiky …) To lze použít jen, nalezne-li se navíc hotovost při některém ze zákonem předvídaných způsobů exekuce, zejména při soupisu věcí – pak se peníze jeví jako věc. To je správné, kdyby tohoto ustanovení nebylo, došli bychom k absurdnímu závěru: Ledničku a televizor by exekutor sepsal, a hotové peníze by musel ignorovat. To by jistě správné nebylo. Za hrubě nepřístupné ale považuji tento zde citovaný paragraf dezinterpretovat tak (což se podle mně známých zpráv z novin děje), že exekutor by mohl jít rovnou po penězích, o kterých ví, že budou s jistotou vyplaceny jako sociální dávky.
Po těchto úvahách si kladu další otázku, a to po úkonu, který vůbec exekutor činil. Domnívám se, že ve skutečnosti žádné částky exekučním způsobem nevymohl, ale jen osobně přítomné dlužníky vyzval k tomu, aby dobrovolně plnili: Kdyby mu dotyční dlužníci byli jednoduše řekli, „nic vám nedám,“ a pokračovali v chůzi, neuměl by exekutor na to nic odpovědět ani udělat. (Pozn. autorů, což učinila jedna žena, ale byla policií zadržena a v poutech odvezena na policejní služebnu!)
Proto soudím, že exekutor ve skutečnosti konal jen úkon podle § 50 odst. 2 exekučního řádu (Považuje-li to exekutor za účelné, může předvolat povinného a vyzvat ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá exekuční titul, a k prohlášení o majetku povinného) I to předvolání nastalo, protože exekutor seděl vedle pokladny, a každému řekl něco takového jako, „pojďte ke mně.“
Kdybych byl povinným, který ze sociálních dávek, anebo nakonec jakýchkoliv jiných peněz zaplatil dluh, viděl bych to tak, že jsem dluh zaplatil dobrovolně – což je jistě správně. Vadilo by mi ale velmi, že mám navíc platit exekutorovi jeho odměnu, která je nějakým procentem z vymožené částky (to upravuje vyhláška ministerstva spravedlnosti č 330/2001 sb. o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem): Exekutor v těchto případech na dlužníkovi nic nevymohl, jen je vyzval k dobrovolnému plnění dluhu. Neměl by tudíž exekutor mít nárok na odměnu, ale jen na náhradu nákladů. (konec citací)
Postup konkrétních úředníků magistrátu Statutárního města Chomutov, kteří vyplácejí dávky pomoci v hmotné nouzi, je nezákonný z hlediska zákona o ochraně osobních údajů. Úředník není oprávněn sdělovat osobní údaje příjemce dávky jiným osobám bez jeho souhlasu. Pokud dojde ke sdělení osobních údajů exekutorovi bez výslovného souhlasu subjektu těchto údajů, jde o protiprávní postup, který může naplňovat skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle trestního zákona. Exekutor měl dopředu připraveny příslušné dokumenty pro jednotlivé příjemce dávek!
Postup policistů, kteří se účastnili zabavování dávek, by mohl naplňovat skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle trestního zákona, když tito policisté požadovali po příjemcích dávek prokázání totožnosti způsobem, který odporuje zákonu či jím dochází k překročení pravomocí Policie ČR. Jednu osobu bezdůvodně zadrželi.
Vyplácení dávek pomoci v hmotné nouzi je výkonem přenesené působnosti. Prostředky určené k výplatě dávek pomoci v hmotné nouzi jsou jednotlivým obcím poskytovány ze státního rozpočtu ve formě dotace. Dotace je účelově určena na výplatu dávek pomoci v hmotné nouzi. V tomto případě však byla dotace fakticky použita k jinému účelu, a to k úhradě pohledávek města vůči příjemcům dávek a naprostá většina exekuovaných peněz se stala příjmem exekutora.
Přehled informací o některých exekucích, provedených dne 17. února 2009,
v prostorách Magistrátu města Chomutova
Povaha dluhu Dluh Nákl.předch.řízení Náklady exekuce Zabaveno Ponecháno
pokuty 3x 1300 1000 7735 4000 1000
pokuta 900 7735 6450 1000
místní poplatek 424 7735 3250 1000
pokuta 200 7735 1950 1000
pokuty 2x 1200 7735 1600 1000
pokuty 3x 2500 7735 2600 305
pokuta 500 1000 7735 4150 1000
místní poplatek 424 7735 9700 1000
místní poplatek 424 7735 7050 1000
místní poplatek 424 7735 1900 1000
místní poplatek 424 7735 5500 1000
místní poplatek 424 9401 500 1000
13. Pohledávky města Chomutova – jak vysvětlit vzniklý
celkový dluh ve výši 240 mil. Kč
Město, slovy tiskového mluvčího Tomáše Brandy, registruje úniky daňové a dluhy vzniklé „ze samosprávy“. Město ústy tiskového mluvčího tvrdí, že samozřejmě vymáhá zákonnými způsoby všechny druhy pohledávek. Snahu dokládá tím, že již v roce 2001 vznikl na tehdejším městském úřadě specializovaný úsek správy pohledávek z přenesené působnosti, který je součástí odboru ekonomiky. Úsek má na starosti vymáhání pohledávek vzniklých z uložených sankčních plateb (a pokut). Magistrát tvrdí, že vymáhání se v souladu se zákonem o správě daní a poplatků odehrává v daňovém řízení, kdy je každý dlužník o existenci pohledávky opakovaně vyrozuměn: nejprve výzvou k poplatkové povinnosti, podruhé platebním výměrem na vyměření nedoplatku na místním poplatku či rozhodnutím o uložené pokutě a potřetí výzvou k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, ve které je rovněž poučen, že nedojde-li k úhradě nedoplatku ve stanoveném termínu, může správce nedoplatku bez dalšího přistoupit k výkonu rozhodnutí daňovou nebo soudní exekucí.
V současnosti daňové exekuce provádí v souladu se zákonem přímo odbor ekonomiky, soudní exekuce buď vykonavatel okresního soudu, nebo soudní exekutor. Podle magistrátu zaměstnanci tohoto úseku rovněž systematicky pracují s dlužníky tak, že jím nabízejí vhodnou formu řešení pohledávek formou splátkových kalendářů a splátkových dohod.
Jakým způsobem je ovšem systematická práce prováděna nebylo možno zjistit v důsledku nekomunikace úředníků. (viz prohlášení primátorky Řápkové v televizním pořadu Máte slovo o „Kocábových zvědech, které poslal na radnici“.)
Druhým typem pohledávek jsou pohledávky vzniklé „ze samosprávy“, nejčastěji se jedná o pohledávky z nájemného a služeb spojených s užíváním bytů a nebytových prostor (vodné, stočné, úklid, výtah). Pohledávky z nebytových prostor řeší oddělení správy majetku města, které dlužníka na stav pohledávky 2x upozorní a následně předává věc k řešení právnímu oddělení města. Pohledávky z bytů řešil úsek doplňkové činnosti města a nyní přešly na odbor ekonomiky. Dlužník je opět na existenci pohledávky několikrát upozorněn, např. v rámci ročního zúčtování nájemného a služeb spojených s užíváním bytů, dále upomínkou města a výzvou k zaplacení. Následně se město obrací na okresní soud s žádostí o vydání platebního rozkazu, který po jeho nabytí právní moci vymáhá prostřednictvím soudních exekutorů.
13.1. Výše pohledávek
Město (tiskový mluvčí) uvádí, že pohledávky města celkem: 241 mil. Kč. Přehled je uveden níže. Bohužel nebylo možno přesně zjistit, co dané položky přesně reprezentují. Jedinou další informaci poskytla Chomutovská bytová, a.s., která uvedla, že dluhy na nájemném bytových i nebytových prostor činí 135 mil. Kč, tedy o 10 mil. Kč nižší než uvádí tiskový mluvčí města 145 mil. Kč, jindy 141mil. Kč. Rozdíl se nám nepodařilo vysvětlit.
Rozdíl se nám nepodařilo vysvětlit.
Pohledávky:
Celková částka 241mil Kč
z toho
pohledávky za rozpočtovými příjmy 55,8 mil. Kč (z nich 40 mil. Kč pokuty a místní poplatky
nájemné byty a nebytové prostory: 145 mil. Kč – podle Chomutovské bytové, a.s., 135 mil. Kč
odběratelé 3 mil. Kč
poskytnuté zálohy 14,5 mil. Kč
ostatní pohledávky 22,7 mil. Kč
Složka pohledávky za rozpočtovými příjmy obsahuje pravděpodobně komunální odpad, poplatky za psy, pokuty – Tedy právě nyní položka exekuovaná. Co je zbylých 15,8 mil. Kč není magistrátem vysvětleno. Není ani vysvětleno, co jsou ostatní pohledávky za 22 mil. Kč.
13.2. Problematika pohledávek- nájemné
Dluhy na nájemném v majetku Chomutovské bytové a.s., respektive města, jsou podle ní, jak dluhy staré, tak aktuální. Aktuální se rozumí zřejmě ty, které dluží občané, kteří bydlí stále na adrese zadluženého bytu. Tato částka je „pouze“ cca 9 mil. Kč. Zbytek – tedy 126 mil. Kč jsou částky staré. Může jít o dlužné částky po občanech, kteří městský byt opustili a zanechali dluhy nebo o byty stabilizační, které město získalo do svého majetku, a též byly zadlužené. Město následně v privatizaci byty prodalo, ale dluhy si nechalo. Tato položka je zřejmě nedobytná. (Podle informaci nynější primátorka Ivana Řápková byla v minulosti likvidátorkou bytového fondu.)
Momentálně je v soudním řízení 71 případů dlužného nájemného. Předpokládá se, že tyto rodiny budou vystěhovány.
Vzhledem k tomu, že institut zvláštního příjemce patří do kategorie neoblíbených –prý je s tím moc práce - nelze zjistit, jestli magistrát měl možnost dluhům alespoň částečně zabránit.
Podle zjištění, uváděná částka 145 mil. Kč (či 135 mil. Kč) je matoucí, protože jde o dluhy staré, které vůbec nemuseli vytvořit dnešní občané Chomutova. Chomutovská bytová je akciovou společností, magistrát je stoprocentním vlastníkem.
Pokud v soudním rozsudku není uvedeno, že je nutné zajistit náhradní ubytování, rodiny konči na ulici. Pokud má povinnost náhradní ubytování poskytnout, občané končí na „Dukelské“, respektive v unimobuňkách. Občané ale řeší situaci odchodem z místa i města.
Primátorka Ivana Řápková tvrdí, že za neschopností dluhy vymáhat stojí i chomutovský soud, který je liknavý a soudní řízení trvá několik let. (Průměrná doba řízení o přivolení s výpovědí trvá v Severočeském soudním kraji 809 dní. (V ČR ve skutečnosti 678 dní.) Tato doba se v celé ČR od roku 2000 prodloužila na více než dvojnásobek.
K tomu lze dodat, že podle znalců místního prostředí, mezi soudem a magistrátem „panuje velké přátelství“. Kromě fasády budovy soudu, která byla financována z peněz města, bylo i vedení soudu doporučeno vedením města. Proč tedy v tak zásadní věci, jako je řešení dluhů na nájemném soud neřeší rychle, ačkoli hrozí odstěhování rodiny a nepostižitelnost, je minimálně s podivem.
13.3. Problematika pohledávek - komunální odpad
Odvoz komunálního odpadu zajišťují Technické služby města Chomutov, což je příspěvková organizace města. Roční poplatek činí 424 Kč, lze platit buď jednorázově, nebo nadvakrát, každé pololetí. Je možnost zažádat o sloučení platby, takže každá domácnost platí pouze jednu platbu. Pokud obyvatelé nezažádají, platí každá dospělá osoba zvlášť, tedy za domácnost - počet bydlících dospělých krát 424 Kč.
Platby lze platit buď pomocí SIPO, převodem nebo přímo na magistrátu.
Magistrát poskytl údaje plateb komunálního odpadu od roku 2002. Největší deficit: předpis - platby byl v roce 2003 (přes 5 mil. Kč), následný rok naopak platby o víc než 600 tis. Kč překročily předepsanou částku. Nyní (2008) je dluh městu cca 15,5 mil. Kč.
Problém neplacení zřejmě spočívá v tom, že ne všichni občané platí pomoci SIPO - a tedy se o sólo platbu následně nemusí starat. Většina sociálně slabých pravděpodobně nezažádala o sloučení platby, takže lze předpokládat, že rodiny dluží i tisíce. Zachycené informace říkají, že dlužné částky nejsou nijak časného data, jedná se o rok 2006 - 2007. Problém je, že rodiny se často stěhují. Z exekučního výměru nevyplývá (např. paní E. B.), na jaké adrese k dluhu došlo.
Nájemné v bytech Chomutovská bytová a.s. obsahuje čisté nájemné a služby, vyjma odvozu odpadu. Odpad je jedinou složkou, která se platí zvlášť. Opomenutí platby se dá nutně předpokládat.
Vzhledem k předpisu plateb za komunální odpad se zdá, že v roce 2003 přibylo obyvatel, což ovšem neodpovídá demografické studii. Je zajímavé, že v tomto roce extrémně narostly jak pokuty MP, tak dluhy na odvozu odpadu.
13.4. Pohledávky – pokuty – městská policie
Pokuty se týkají kontrol městské policie. Jde o dopravní pokuty (parkování, nedodržení předpisů), nepořádek, prostituce – neuposlechnutí výzvy atd. Dluhy za pokuty se pohybují ročně mezi 1 – 3 mil. Kč, jen v roce 2003 dosáhly téměř 9 mil. Kč. Nyní je dluh ustálen na 1.5 mil. Kč. Celková suma za období 2002 - 2008 je 39 mil. Kč.
Ze zjištění městské policie (MP) je týdně uděleno kolem 50 pokut. Pokutovaný může zaplatit ihned či do 15 dní zaplatit přímo na MP. Pak se pokuta posílá na odbor ekonomiky. Průměrná pokuta činí 300 Kč za přestupek. Nejvíce pokut je udíleno na sídlištích. Pokuty jsou udělovány prý až po opakovaném přestupku. Nicméně bylo zjištěno, že pokuty se týkají například „odložení“ skříňky, která se nevešla do popelnice, vedle kontejneru.
Městská policie údajně téměř vymýtila prostituci z ulice Kadaňská. Úspěšnost je prý 80%. Podle bydlících v lokalitě, ale pouze došlo přestěhování „strýčků“ zejména z Německa přímo do domů v ulici.
13.5. Co udělalo město proto, aby pohledávky nevznikly nebo aby
nerostly
Podle slov tiskového mluvčího Tomáše Brandy (jiná komunikace s magistrátem prakticky neexistuje) město každého dlužníka o existenci pohledávky minimálně 2x opakovaně vyrozumí. Dále o splatnosti pohledávek (např. poplatky za psy, odpady…) upozorňuje magistrát v radničních novinách. Veřejnou vyhláškou upozorňuje ty klienty, co si nepřebírají poštu. Sociální odbor údajně pracuje s klienty a nabízí způsoby řešení či odkazuje na odbor ekonomiky. Magistrát tvrdí, že využívá i romské terénní poradce. Několikrát byla vyhlášena amnestie na penále z prodlení. Bylo zjištěno, že opravdu veřejná vyhláška je oblíbený způsob komunikace s občany. Před magistrátem je na veřejné vývěsce cca 300 výzev. Podle jmen se týkají především romské komunity. Většina má hlášenou adresu na magistrátu, tedy jsou nedosažitelní (bezdomovci nebo se z města odstěhovali). Nebylo však odpovězeno, kolikrát a kdy byla naposledy vyhlášena amnestie na penále z prodlení.
Magistrát také nabízí možnost splátkového kalendáře. O možnost může zažádat dlužník až po zaplacení poplatku 400 Kč. Tato částka však část dlužníků odradí.
Dluhy na odvozu odpadu (tedy 15 mil. Kč.) se týkají všech občanů Chomutova.
14. Institut zvláštního příjemce - efektivní nástroj nebo zátěž
úředníků?
Tiskový mluvčí magistrátu udává, že institut zvláštního příjemce (IZP) využíván je. Údajně od roku 2000 byl uplatněn celkem u 10 018 klientů (což je nesmysl), údaj byl poskytnut přes tři osoby, prvotní zdroj nesmí komunikovat (pracovnice sociálního odboru). Nejvíce klientů bylo do roku 2006, kdy se dávky poskytovaly podle zákona o sociální potřebnosti. Podle magistrátu nelze institut zvláštního příjemce použít k jinému účelu než k nájemnému, nikoli tedy k dalším platbám jako je odvoz odpadu apod. Navíc podle informací Mgr. Marie Křenové je obtížné institut zvláštního příjemce praktikovat, protože musí být splněny podmínky uznání dluhu, stáří nesmí být pod rok 1998 a dlužník musí bydlet na tomtéž místě. Poslední podmínka je nejhůře splnitelná, protože dlužník změní bydliště. Tento výklad podmínek pro využití IZV je chybný.
Ať je počet klientů zařazených do IZP jakýkoli, počet 71 případů, které jsou v soudním řízení a tedy klientům akutně hrozí vystěhování, svědčí o nedostatečném uplatňování této možnosti. Argument, že není možné IZP využít, pokud klient změnil bydliště, je otázkou odkud vlastně bude klient vystěhován. Magistrát se vymlouvá na dlouhou dobu řízení na soudu, žádná stížnost ale nebyla zjištěna.
Institut zvláštního příjemce byl ovšem podle některých informací z jiných regionů zrušen při zavedení dávek v hmotné nouzi, což je ovšem rovněž nepravdou.
15. Počet klientů na dávkách hmotné nouze
Podle získaných údajů bylo za rok 2008 vyplaceno celkem 14 684 dávek hmotné nouze, tj. v průměru měsíčně 1 224 příjemců (někdo pobíral dávku celý rok, někdo pouze několik měsíců, proto se statisticky uvádí pouze celkový počet vyplacených dávek za rok). Statisticky se údajně nikde nesleduje, kolik je to celkem všech občanů (může to být jednotlivec, ale i rodina vícečetná). To samozřejmě není pravda a tyto údaje k dispozici jsou.
Sumarizace více různých typů dávek účelově zkresluje celkovou situaci.
V prosinci 2008 bylo vyplaceno 819 příspěvků na živobytí do domácností, v nichž žilo 1651 obyvatel města. Z toho bylo 53 % jednotlivců a 38 % rodin s dětmi. Celkem žilo v těchto rodinách 606 nezaopatřených dětí. Ve stavu hmotné nouze se tak v Chomutově nacházela 3 % jeho obyvatel. 65 rodin má 3 a více dětí.
V prosinci 2008 bylo vyplaceno 181 doplatků na bydlení domácnostem, v nichž žilo 377 obyvatel města. Z toho bylo 50 % jednotlivců a 39 % rodin s dětmi. Celkem žilo v těchto rodinách 140 nezaopatřených dětí. Ve stavu hmotné nouze se tak v Chomutově nacházela 0,5 % jeho obyvatel. 18 rodin má 3 a více dětí.
Za rok 2008 bylo ze státního rozpočtu na tyto a další nepojistné dávky vyplaceno celkem 42,3 mil. Kč. Lze vyslovit reálnou obavu, že významná část těchto prostředků skončí v rukách lichvářů a institucí, čerpajících z výherních přístrojů.
Primátorka Řápková uvedla v televizním pořadu Máte slovo, že v Chomutově žije „ohromné množství nepřizpůsobivých občanů“. Jinde uvedla, že 8 tisíc občanů z nynějších 50 tisíc je nepřizpůsobivých. Informace o lidech, kteří se nacházejí v hmotné nouzi toto tvrzení zpochybňuje. Vysvětlením by bylo, že primátorka vymezuje nepřizpůsobivé barvou pleti. To by měl být podnět pro trestní stíhání.
16. Besedy, kurzy
Besedy a kursy obhospodařuje vesměs Městský ústav sociálních služeb Chomutov, příspěvková organizace města. Pořádá přednášky pro obyvatele azylového domu a také obyvatele čtyř sociálních bytů.
V rámci kurzu se učí klienti vyplňovat dotazníky a psát životopisy (informace od Mgr. Marie Křenové). Jakým způsobem besedy a kurzy fungují není zřejmé, protože paní ředitelka Mgr. Alena Telgová neměla čas na osobní předání informací. Na místo informací jednání obdržel výzkumník brožuru „Komunitní plán sociálních služeb statutárního města Chomutov“.
17. Struktura dlužníků
Mluvčím města bylo sděleno, že žádné etnické rozlišení neprovádějí. V záznamech o zásazích městské policie ovšem etnické rozlišení je.
17.1. Rozlišení podle lokalit:
Tiskový mluvčí uvádí, že otázka je nerelevantní, protože se pracuje s každou pohledávkou stejně. Podle městské policie je víc pokut na sídlištích a počet přestupků se tam zvyšuje.
17.2. Jedinci versus rodiny s dětmi (velikost rodiny)
Magistrát uvádí, že každá pohledávka má individuálního nositele (dlužníka). Pouze u poplatku za odpady může být pohledávka sledována za několik osob téže domácnosti (pouze však u těch osob, které si zvolili společného zástupce za domácnost, u ostatních je opět evidence individuální). Odbor ekonomiky nezná počty osob v rodinách. OSaZ nesmí tyto údaje poskytovat. Sociálně slabí zřejmě možnosti zvolení společného zástupce nevyužili, takže mají platit mnohonásobně vyšší poplatky.
17.3. Dlouhodobí versus krátkodobí dlužníci
Strukturu pohledávek lze obecně vysledovat. Lze říci, že převládají dlužníci, kteří si neplní své povinnosti opakovaně, dluží i za více druhů plateb (nájemné, pokuty, odpady apod.). Je to doloženo rozhovory s dlužníky. Nicméně přesná informace neexistuje, protože každé oddělení magistrátu má svoji databázi a „programy mezi odděleními nejsou propojeny“.
U 80 % dlužníků jde o kumulované dluhy, to znamená, že dluží jak na nájmu, tak na energiích, vodném atd. Nicméně dvacet procent dlužníků má dluh ojedinělý. Je to doloženo rozhovory s dlužníky.
17.4. Ekonomické rozlišení: příjemci dávek, dlouhodobě nezaměstnaní,
pracující důchodci (invalidní)
Magistrát uvádí, že nelze sledovat, jakého typu občanů se dluhy týkají. Údajně zákon nedovoluje slučovat databáze. Rovněž ČSSZ a FÚ nejsou oprávněny k součinnosti, tudíž se nemůžeme dozvědět zaměstnavatele (či zda je dlužník nezaměstnaný).
To je ovšem špatné, takže není vůbec žádný přehled a nelze pracovat s jednotlivými skupinami s ohledem na jejich specifiku
17.5. Vnitřní migrace (přenos dluhu ze starého do nového bydliště)
Magistrát uvádí, že jsou případy, kdy má dlužník pohledávky na nájemném na více adresách (např. po soudním vystěhování a přidělení náhradního bytu). Potvrzeno výpověďmi. Dlužníci se ale o starém dluhu nemusí dozvědět. Podle nich jim byla upomínka posílána na starou adresu.
18. Struktura vymáhání:
Dne 17. 2. 2009 byli překvapeni uživatelé dávek v hmotné nouzi při jejich vydávání přítomností exekutorů a médií. Došlo celkem k téměř padesáti případům exekuce. Občanům (jedná se o společně posuzované osoby, tedy dávka pro celou skupinu-rodinu) exekutor ponechával částku kolem 1000 Kč. Čistá dlužná částka byla většinou 424 Kč a byla navýšená na 8 a více tisíc o soudní poplatky (cca 1000 Kč) a odměnu exekutorovi (6 500 – 9 500Kč). Město tvrdí, že nedochází k žádnému neprůhlednému sítu, podle kterého jsou dlužníci vybíráni.
Pravidla jsou údajně taková, že pohledávky nejsou nikterak vybírány, pracuje se všemi stejně. Při exekucích se podle magistrátu upřednostňují pouze pohledávky dle stáří, tak aby se zamezilo případnému zániku pohledávky. To, že je mezi skupinou dlužníků mnoho klientů sociálního odboru, je údajně dáno skladbou obyvatelstva a strukturou dluhu.
Magistrát se ohrazuje proti soustředění se pouze na dlužníky pobírající sociální dávky. Uvádí, že u sociálně potřebných exekutor exekuuje majetek a hotovost podle pravidel. U ostatních obyvatel exekuce rovněž běží, avšak obejdou se bez mediálního zájmu. Ročně jsou prý prováděny stovky exekucí na bankovní účty, mzdu či důchod a nikdo se nad tímto nepozastavuje. Primátorka se pozastavuje nad tím, že se těmito exekucemi nikdo nezabýval, ale v okamžiku, kdy exekutor začal exekuovat finanční hotovost po výplatě sociálních dávek, toto vzbudilo všeobecný zájem. Nicméně i u těchto klientů dříve prováděl exekutor exekuce soupisem movitých věcí v domácnosti (soupis hotovosti je pouze jedním ze způsobů exekuce věcí movitých).
O dluzích dlužníci většinou nevěděli. Díky tomu, že primátorkou byla přizvána média, která zachycovala dlužníky přímo při odevzdávání zrovna vyplacených dávek exekutorovi, je jasné, že identifikaci osob vlastně došlo. Nebylo také zjištěno, že dlužníci byli dříve navštíveni exekutory doma, aby mohl být exekuován právě například majetek. Tento postup by byl účinný, protože je známo, že i zadlužené rodiny, které jsou příjemci dávek hmotné nouze mají hodnotný majetek /televize, auta/. Celá akce měla účelový spektakulární charakter.
19. Komunikace s magistrátem
Občané mají možnost být přítomni při jednání zastupitelstva a částečně komunikovat během veřejných setkání.
Mimo tuto dobu je ovšem problematické se na radnici, tedy do staré budovy magistrátu, kde sídlí primátorka, prakticky dostat. Nedávno byla instalována vrata – mříže, které obsluhuje recepční. S médii – vybranými médii – komunikuje radnice pouze na tiskových konferencích a prostřednictvím e-mailu. Úředníci mají zakázáno mediím cokoli sdělovat. Vše je jen prostřednictvím tiskového mluvčího. Ten však nebere telefony (ani mobil) a je prakticky nedostižitelný. Na zadané otázky e-mailem odpovídal dva týdny až po opakovaných urgencích. Proces jsme se snažili urychlit oslovením zároveň přímo ekonomického odboru. Bohužel, naše otázky se na obou adresách údajně ztratily, takže proces bylo nutné opakovat.
Primátorka odmítla výzkumníkovi schůzku z důvodu nedostatku času.
V návštěvní hodiny je „nová“ budova otevřena pro veřejnost. Námi sledované ekonomické oddělení (například pohledávky) komunikuje s občany skrz okénka v úzké chodbě, takže o problémech se dozvědí další občané. Naprosto není vytyčena žádná diskrétní zóna.
Z odpovědí na dané otázky vyplynulo, že magistrát nemá prakticky žádné informace o struktuře dluhů ani o typech dlužníků. Sociální práce směrovaná na sociálně slabé a nezaměstnané ze strany příspěvkové organizace (Městský ústav sociálních služeb) je chabá. Podle formy přijetí výzkumníka (podle paní primátorky „Kocábova zvěda“5 )i málo otevřená veřejnosti (zvonek, zamčené dveře…). Je zřejmě orientovaná na klienty azylového domu a čtyř sociálních bytů pro klienty hrozícím sociální vyloučení.
Městský ústav sociálních služeb je garantem komunitního plánu (brožura vydaná v roce 2006). Údajná aktualizace není k dispozici, ačkoli pracovnice MÚSS uvádí, že je na jejich webových stránkách.
Ostatní sociální služby jsou poskytovány občanskými sdruženími, která ale nemají velkou podporu magistrátu. Obecně chybí terénní sociální pracovníci, kteří by opravdu chodili do terénu.
20. Sociální práce a zadlužení: Případ špatné praxe.
Ze sdělení odboru sociálních věcí a zdravotnictví (OSVaZ) vyplývá, že sociální odbor se dluhy svých klientů nezabývá, argumentuje tím, že není legitimován k tomu se dluhy aktivně zabývat. Dalším důvodem, proč tak nečiní, je nedostatek informací, kdy odbor ekonomický, který spravuje pohledávky, OSVaZ neinformuje a informační systémy obou odborů jsou nekompatibilní. Kombinace této filozofie práce („Dluhy nejsou naše sociální agenda“) a nedostatku informací („nemáme software“) vede k tomu, že nemůže v případě problémů v rodině sociální pracovník intervenovat ve prospěch řešení problému. V deklaratorní rovině vedení města i odboru OSVaZ mluví o „práci s dluhy“, v praktické práci se však jedná o „poučení“ klientů ve smyslu, že je dluhy třeba platit. Obdobně oddělení sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) zastává postoj, že dluhy v rodinách s dětmi nejsou jejich agenda, přestože je aktivně legitimován zákonem o sociálně právní ochraně dětí, k dohledu nad sociálními podmínkami života dětí, kam ekonomická situace ohrožených rodin bezesporu patří.
Metodické materiály MPSV k práci se zadluženými klienty (Komentář 5/2000) event. další materiály zmiňující preventivní možnosti měst nejsou z mediálních vyjádření vedení Chomutova klíčovým pracovníkům města známé, event. mají zkreslené informace o limitech využití dávek pomoci v hmotné nouzi (a zejména právních předchůdců hmotné nouze dávek sociální péče). Zejména se jedná o nepochopení „souhlasu zvláštního příjemce dávky“, kde tento je ztotožňován s klientem samým, nikoli s institucí, které jsou dávky poukazovány. Informátoři ze strany neziskových sociálních služeb uvádějí, že na tento nesmysl v praxi města mnohokrát upozorňovali, nicméně jim bylo klíčovými pracovníky města sdělováno, že se zvláštním příjemcem je „moc práce“, či „každý si musí být schopen hradit své pohledávky sám, nejsme tady od toho, abychom někoho vodili za ručičku“.
Tímto přístupem město svévolně zbavilo občany nástroje „státní sociální ochrany“, kterou stanovil zákonodárce právě pro případ, kdy občan v situaci hmotné nouze z důvodu své sociální nedovednosti není schopen plnit své povinnosti a tato nedovednost ohrožuje jeho významné sociální potřeby a zájmy, například bydlení. Takový občan se nachází ve stavu určitého „státního zaopatření “. To ovšem vykonává za stát obec a tímto přístupem jeho podstatu vědomě maří. Přestože je občan v takové péči (de jure v péči státu) může přijít o bydlení. To je ovšem téma pro Ústavní soud.
Nicméně v praxi města se v letech 2000 – 2001 využíval zvláštní příjemce ve zhruba 200 rodinách měsíčně, celkový roční transfer byl ve výši 4,2 mil. Kč v roce 2000, v roce 2001 dokonce 4,9 mil. Kč.
V roce 2002 klesl počet poukazovaných dávek na 1089 (to je 2.5 krát méně nežli v roce 2001) a finanční objem klesl na 1,5 mil. Kč. Počet tohoto typu intervencí klesal v klientské rovině i v následujících letech a v roce 2007 a 2008 nebyl ustanoven ani jeden zvláštní příjemce dávky.
O důvodech tohoto stavu nevíme nic bližšího, někteří informátoři hovoří o politickém rozhodnutí a personálních změnách na odboru sociálních věcí a zdravotnictví a OSPOD, někteří se přiklánějí k tezi pouhé odborné nekompetentnosti vedení úřadu a odborných pracovníků na poli sociální politiky města.
21. Komunitní plán města Chomutova6
V rámci komunitního plánování v Chomutově má významné postavení Městský ústav sociálních služeb a zástupci města, kteří mají v řídícím orgánu superioritu (7 členů jsou zástupci města a MÚSS), 1 zástupce konzultantské firmy a tři zástupci neziskových poskytovatelů služeb (Diakonie ČCE, Kuprospěch o. s. a Centra pomoci pro zdravotně postižené a seniory). Dle některých informátorů při tomto procesu docházelo i k jakési redukci cílů a opatření vzešlých z pracovních skupin, kde podle jejich názoru šlo o zásah v rozporu s obvyklou metodikou komunitního plánování.
V úvodním slovu primátorky Řápkové dochází k prozrazenému „leitmotivu“ sociálních plánů v Chomutově, kdy je snad nešťastnou formulací komunitní plán označen za „další z řady různých zbytečných dokumentů vytvořených proto, aby za čas upadly v zapomnění“, kromě toho, že si klade za cíl „být živým materiálem, jenž se bude proměňovat a upravovat tak, jak se budou rozvíjet sociální služby v našem městě“.
Je zřejmé, že akce Záchranný kruh je zcela v rozporu s tezemi, které primátorka Řápková deklarovala v úvodu komunitního plánu, a to že „každá komunita – stát, rodina nebo obec – musí být založena na rozumné dávce solidarity zdravých a zajištěných s těmi, kteří jsou v životě nějakým způsobem handicapováni.“ Explicitně uvádí i občany „se sociálním či kulturním znevýhodněním“ a obyvatele v „sociální krizi“.
V celém 120 stránkovém dokumentu se nevyskytuje žádná zmínka o zadluženosti jako jednom z klíčových faktorů sociální situace ve městě, slovo prevence se v dokumentu vyskytuje 1x, slovo kriminalita se v dokumentu nevyskytuje vůbec, stejně tak není definován problém s „nepřizpůsobivostí“, přistoupíme-li na pojmový aparát města7. V souvislosti s akcí Záchranný kruh je ovšem vedením města definovaná situace v Chomutově právě jako problém „s kriminalitou, dluhy a nepřizpůsobivými“. Opatření a cíle komunitního plánu na nejvážnější sociální problémy Chomutova reagují nedostatečně8, přestože ve shrnutí demografického popisu Chomutova jsou kromě stárnutí populace a zvýšených nákladů na sociálně zdravotní služby, další faktory jako jsou ukazatele míry nezaměstnanosti a vzdělanostní struktura obyvatelstva. Jejich odchylka od celorepublikového průměru je hodnocena jako kritická. Hlavní příležitost pak zpracovatelé sociodemografických podkladů vidí ve vhodné pro-rozvojové hospodářské politice regionu, v opačném případě varují před trendem koncentrace sociálně slabých skupin a zvýšeným výskytem sociálně patologického chování.
V rámci Komunitního plánu města Chomutov má nejblíže ke zpracovávanému tématu pracovní skupina pro osoby v krizových situacích, jejíž manažerkou je zástupkyně MÚSS. V rámci SWOT analýzy byly jako klíčové slabé stránky uvedena absence dobrovolníků, nízký počet asistentů pedagoga a jejich malé zviditelnění, nevyhovující zázemí pro závislé osoby, absence centra hygieny a neschopnost čerpání peněz z EU. Tedy kromě asistentů pedagoga žádný problém k řešení pracovní skupina v oblasti osob ohrožených sociálním vyloučením nevidí.
Ve strategickém plánu rozvoje sociálních služeb se dotýkají tématu sociálního vyloučení aktivity v rámci Opatření č. 4.2: Podpora a rozvoj terénních služeb s aktivitou 4.2.3 zvýšit počet romských asistentů a terénních pracovníků a v Opatření č. 4.3: Podpora rozšiřování spektra poradenských služeb je navržena aktivita 4.3.1 navázat efektivní spolupráci s organizacemi zabývajícími se domácím násilím, 4.3.2 zřídit nepřetržitou linku tísňového volání pro všechny sociální skupiny, 4.3.3 zřídit nízkoprahové centrum. V rámci opatření 4.3 se nerealizovala žádná aktivita, v rámci opatření 4.2 naopak došlo k úbytku poskytovatelů, snížení počtu terénních pracovníků i pedagogických asistentů.
Ani v aktuálním dokumentu Krátkodobý plán rozvoje sociálních služeb Statutárního města Chomutova na roky 2009/2010 9 nejsou nijak problémy a služby reagující na problémy města tematizované v rámci akce Záchranný kruh zmiňovány.
Zpracování Komunitního plánu města Chomutov bylo financováno ze Strukturálních fondů EU a státního rozpočtu ČR.
22. Rámcová strategie rozvoje města Chomutova do roku 202010
Záměrů města v oblasti sociální integrace se dotýká okrajově oblast 6. Zdravotní a sociální oblast a bezpečnost. Zde je hodnocena infrastruktura sociálně-zdravotních služeb jako „poměrně dobře saturovaná (domov pro seniory, penzion domov pro důchodce, dům s pečovatelskou službou, ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež a dospělé, rehabilitačně pedagogické centrum, jesle a stacionář pro seniory). Oblast prevenčních sociálních služeb (podle zákona o sociálních službách) plán zcela vynechává, zmiňuje pouze rezervy ve spektru terénních služeb a problémy zapojováním dobrovolníků do sociální politiky.
V oblasti bezpečnosti jsou zmiňované pouze dva subjekty, a to Policie ČR (PČR) a Městská policie (MP) Chomutov, kdy MP je hodnocena jako suplující práci PČR a je zmiňována stížnost na nedostatečné zákonné kompetence MP. Oblast možných programů prevence kriminality není nijak rozpracována. Je konstatováno, že bezpečnost ve městě je ovlivněna sociální a vzdělanostní strukturou obyvatel a početným zastoupením nepřizpůsobivých občanů. Ve městě je vysoký počet osob závislých na sociální pomoci.
Poslední kroky vedení města (kromě stálé absence preventivních aktivit) jdou v rámci akce Záchranný kruh zcela proti globálnímu cíli Rámcové strategie v oblasti bezpečnosti, který zní: „Rozvíjet spektrum sociálních a zdravotních služeb, určených všem skupinám obyvatel. Klást důraz na specifické skupiny občanů, kteří potřebují zvýšenou podporu tak, aby se město stalo místem s harmonickými mezilidskými vztahy“. Způsob nastavení ukazatelů (krom 6.4 Snížení nápadu trestních činů) neumožní vyhodnotit dopady realizace strategie (v případě, že by se strategie realizovala). Vybrat si jako ukazatel úspěchu sociálních programů objem prostředků jdoucích do systémů hmotné nouze na území města je chybný – hmotná nouze koreluje s úrovní nezaměstnanosti, ne kriminality), o sociálních službách tento ukazatel neřekne nic.
V oblasti sociálních služeb prevence (které Strategie pojmenovává jako Alternativní sociální služby) i v dalších oblastech odkazuje Strategie na KPSS, který se ovšem věnuje inkluzívním opatřením pro osoby ohrožené exkluzí minimálně. V cíli „Eliminovat vliv negativních společenských jevů (prostituce, gamblerství, drogy, alkohol, násilí aj.) na občany města“. Strategie odkazuje také ke komunitnímu plánu, který tyto oblasti neřeší zcela či jen okrajově.
Aktivity souhrnně označované jako Záchranný kruh jdou proti přijatým dlouhodobým konceptům města (Strategie, Komunitní plán). Ač Strategie odkazuje na Komunitní plán, který si specifické cíle v prevenci kriminality v sociálních službách prevence neklade.
23. Pohled obyvatel města na exekuce:
Jedno z „měkkých“ neformálních zjištění výzkumu hovoří o tom, že příliv nových obyvatel do Chomutova - přičemž novousedlíkům bývá okolím připisován hlavní podíl na propadu některých lokalit do sociálního vyloučení - souvisí se získáním statusu města jako „statutárního města“, kterým je od 1. 7. 2006. Tento status, kterým disponují města nad 50.0000 obyvatel, dovoluje Chomutovu dosáhnout mj. na další dotační prostředky z EU (a vyšší plat primátorky). K tomuto datu bylo město vstřícnější k přijímání nových občanů, a to včetně těch, u kterých byl potenciál budoucích problémů, např. bylo o nich známo, že neplatili nájem v původní lokalitě.
Většina obyvatel města má za to, že vymáhání dluhů exekutory exekucí dávek v hmotné nouzi je pouze populistická záležitost, aby se zakryly kauzy okolo Kamencového jezera, Zooparku, Tepla Chomutov atd. Část občanů si však primátorka exekucemi koupila. Téměř zásadně se vyjadřují, „konečně už proti těm cikánům něco někdo udělal“. Kauza je vnímána jako „zatočení s Romy“, i když část exekuovaných dlužníků nejsou Romové. Občané Chomutova většinou netuší, že jde o 424 Kč za popelnici nebo za stokorunové pokuty. Při vysvětlení mění názor.
Informovaní občané nepodporují formu, kterou primátorka zvolila. Navíc se v Chomutově obecně ví, že dluhy má kdekdo a daleko víc dluží firmy spřízněné s primátorkou nebo s bývalým starostou Novákem, dnešním senátorem. Senát však zbavil Nováka imunity.
Veřejným tajemstvím je soupeření dvou mocensko-politických skupin s velmi neformálními vztahy a významnými ekonomickými zájmy.
24. Jak se žije a pracuje v Chomutově
Podle některých informátorů přístup Magistrátu, tak jak o ně přinášíme zprávy v jiných částech této výzkumné zprávy (neochota k poskytování informací ze strany úředníků, až panická obava z kontaktu s médii, prostředí úřadu nevstřícné k občanům atd.) pouze dokresluje celkovou špatnou náladu mezi lidmi ve městě. Lze konstatovat, že nikoli snad angažovaná, ale spíše k okolí nelhostejná část zdejší populace je dlouhodobě znavená až frustrovaná z šarvátek mezi současnou politickou reprezentací (soupeření zdejších špiček ODS a ČSSD) a dále ostré vyhranění této znesvářené skupiny v jednom šiku vůči faktické opozici, tedy především vůči zdejší buňce Strany Zelených.
Většina běžných občanů, kritických k radnici, spíše rezignuje k vyjádření nespokojenosti. Důvodem rezignovaného postoje jsou i malé dopady veřejných projevů nesouhlasu z doby nedávno minulé v souvislosti s „kauzami“ Kamencové jezero a odvoláním poslance Rabase. Šlo o organizované demonstrace, sepisování petic proti vedení města atd. Dle vyjádření některých informátorů mělo zapojení do těchto aktivit v některých individuálních případech negativní dopad přímo na jejich aktéry: protestující z řad zaměstnanců města či městem dotovaných institucí měli problémy v zaměstnání. Jindy instituce, v nichž tito lidé pracovali, přišly o do té doby sice malou, ale alespoň nějakou podporu radnice. Ve výpovědích některých respondentů našeho výzkumu jsme se setkali s tvrzeními, že určité osoby z řad zaměstnanců Magistrátu, které projevily svůj nesouhlas s vedením radnice účastí na demonstracích, byly v zaměstnání následně perzekouvány, přičemž situace některých dospěla do takového stavu, že buď dali sami výpověd či jim byl ukončen pracovní poměr.
Nejde ale jen o odplatu za účast v „nežádoucích“ protiradničních aktivitách. Narazili jsme na informace o případu bývalé zaměstnankyně jednoho z odborů Magistrátu, která po apolitickém, pracovním konfliktu s vedoucím svého odboru přišla o zaměstnání a nyní nemůže najít žádné pracovní uplatnění, neboť její pracovní kvalifikace je oborově specifická, přičemž ale zdejší radnice či na ní navázané instituce - tedy jediní její zdejší potenciální zaměstnavatelé - tuto osobu pod nejrůznějšími záminkami odmítají přijmout. Zdá se, že představa „Úřadu“ coby nedotknutelného centra moci, které různými mechanismy dokáže na druhou kolej odstavit ty, kdo vystoupí proti zájmům jeho vedení či k zájmům jeho vedení nejsou loajální, je v Chomutově realitou. Obava z diskreditace v prostředí relativně malého města, strach z praktického znemožnění běžného života a výkonu zaměstnání v případě, že člověk projeví svou vůli nějakou formou vyhranění se proti vládnoucí moci, je zřejmě podstatným důvodem nezájmu o dění ve městě, kterou projevuje velká část zdejších obyvatel.
Rozšířenou verzí o skutečném, nikoli veřejně deklarovaném fungování komunální politiky v Chomutově je ta, že zde o významných krocích Magistrátu, resp. o investicích městských prostředků či o (obchodním) partnerství ve významných projektech atd. rozhoduje úzká skupina současných politiků a bývalých politiků (dnes podnikatelů), které nespojuje příslušnost k jedné politické straně, ale spojovacím prvkem mezi nimi jsou obchodní zájmy. Pro označení části skupiny těchto vlivných osob, zejména těch, které nejsou mediálními tvářemi současného dění ve městě (tuto roli zastává primátorka a média to zpětně kvitují zájmem o její osobu), nicméně díky svým konexím z dob minulých zásadně ovlivňují důležitá rozhodnutí města, považujeme za výstižný termín „lokální koordinátoři zájmů“. Jakási ideální představa o komunální politice, že totiž jde o demokratický souboj vyprofilovaných politických sil, trumfujících se v představách o tom, která rozhodnutí jsou pro dané místo/město prospěšnější, je tedy pro Chomutov dle této verze irelevantní: „Zapomeňte na to, že tady probíhají nějaká transparentní jednání mezi ČSSD a ODS. Tady je to malé město a každý každého zná. Chodí to tak, že Franta zavolá Pepíkovi, sejdou se u piva a domluví se, jak ta a ta věc bude. A umí zařídit, aby to tak bylo,“ sdělil jeden z informátorů.
Přesto, že tato skupina mocných je velmi zdatná v technikách manifestace moci, existují občanské platformy, které vystupují otevřeně a vytrvale proti jejím zájmům. Jde jak o některé neziskové organizace, tak o skupiny „nespokojených občanů“, které se projevují např. při veřejných slyšeních zastupitelstva, udržují v provozu vlastní webové stránky, kde shromažďují informace k problematickým kauzám Chomutova atd. Některé z těchto platforem v průběhu času inklinují k většímu provázání s politickými stranami. Na jednu z těchto zdejších platforem se navazuje KSČM, což jí v očích části veřejnosti vážně devalvuje, jakkoli její požadavky jsou částečně zcela v intencích větší transparentnosti práce radnice a posílení solidarity mezi zdejšími obyvateli.
Mezi prioritami současného vedení radnice, reprezentovaným postavou primátorky Řápkové, a prioritami vedení minulého, reprezentovaného postavou Alexandra Nováka, je zřejmá kontinuita. Těmito prioritami jsou ty sféry, kde lze předpokládat větší objemy finančních prostředků a jejich pohyb (např. investice do sportu a s ním související infrastruktury, velké stavební zakázky atd.). Radnice svými postoji, deklarovanými jaksi mezi řádky i v kontextu „aféry s exekucemi“ v lepším případě přehlíží, spíše ale dlouhodobě a cílevědomě znevažuje neziskovou sféru, komunitní aktivity a všeobecně sféru občanské angažovanosti. Podpora radnice směřovaná k aktivitám, které nepřinášejí bezprostřední zisk, ale při kvalitní realizaci vedou k posílení solidarity mezi lidmi v místě (sociální práce, některé organizované volnočasové aktivity dětí a mládeže, poradenství) je formální a nesystematická. Tato podpora, pokud existuje, ze strany radnice směřuje výhradně institucím, které jsou vůči městu ve všech ohledech loajální a s ním také formálně provázané, jako např. příspěvková organizace Městský ústav sociálních služeb. Pokud jsou městem nějaké aktivity v těchto sférách podporovány, nejsou podle všeho realizovány na takové úrovni, v takové kvalitě a v takovém množství, které zdejší prostředí a počet potenciálních klientů služeb vyžaduje. V situaci sociálního vyloučení, jistě v různé míře jeho intenzity a s různými šancemi na vyvázání se z tohoto vyloučení, žije přitom v Chomutově zřejmě několik tisíc osob.
25. Závěry
Vzhledem k aktivitám, které jako účelový program politického zviditelňování, realizuje primátorka Řápková, její vůči představitelům státu až urážlivé mediální vystupování, a ohlasu, který to má mezi starosty, je zřejmě zbytečné formulovat doporučení pro změnu politiky města.
Bylo by ovšem závažným omylem chápat vzniklou situaci jako individuální exces primátorky Řápkové11 nebo města Chomutova. Její postup není jen aktem nacvičeného bílého koně, který bojuje, jak se ukazuje o vlastní politickou záchranu (proto patrně název akce „záchranný kruh“). Vznik a řešení vzniklé situace je dalším projevem systémového selhání vztahu státu a samosprávy pokud jde o rozdělení kompetencí a rolí mezi stát a samosprávu a důsledek řady chybných postupů pokud jde o uspořádání veřejné správy a reakci na sociální problémy země. Podpora více než stovky starostů a některých reprezentantů státu je krajně zarážející a toto tvrzení podporuje.
Věcný obsah i načasování kampaně je třeba analyzovat v širším sociálně politickém, ekonomickém i historickém kontextu.
Řešení aktuálního problému není ve vytvoření hrdinky nebo mučednice z primátorky Řápkové, což je zjevně jejím cílem, ale v systémovém přístupu, který bude reagovat na skutečná selhání a problémy veřejné správy, bude řešit mezery a dvojznačností v právním řádu, bezmocnost státu zasáhnout proti aktivitám, jimž je povinen čelit s ohledem na ústavní a mezinárodní závazky.
Je třeba poukázat zejména na následující širší souvislosti a příčiny vzniklé kauzy:
25.1. Vztah k chudobě, který vede k sociálnímu napětí a nenávisti.
Je to třeba označit za závažný důsledek behaviorálního výkladu chudoby jako důsledku morálního deficitu a lenosti, který byl permanentní součástí všech státních proklamací v tomto směru, tvrzení o zneužívání dávek, programů tzv. ozdravění veřejných rozpočtů ochrany apod. V těchto programech a aktivitách byla zcela neadekvátně akcentována „příliš nákladná“ sociální ochrana12 a nikdy neprokázané masové zneužívání dávek, přestože v rámci státního rozpočtu představují nepojistné dávky okrajovou položku.13 To vedlo k „dehonestaci chudoby“, která je objektivně jen pozicí a vymezením v příjmové struktuře společnosti, a to namísto podpory solidarity a dobročinnosti. Již naši předkové věděli, že „chudoba cti netratí“. Tento přístup má řadu důsledků. I nezaviněný propad do chudoby je objektivně i subjektivně pociťován jako urážlivý a znehodnocující stav. Označení „socka“ jako méněcenná osoba závislá na pomoci patří do slovníku veřejnosti.14 Vede to komu, že lidé na hranici sociální nouze často nežádají o pomoc, aby se do této ostrakizované sféry nedostali.
Pro primitivnější společenské vrstvy pak není daleko k projevům nenávisti, hledání viníků a k agresi, čímž konec konců pokračují jen v oficielní politice státu na jejich myšlenkové úrovni odpovídajícím hrubším způsobem15. Jsou tak logickým produktem takového přístupu k chudobě a neuvážené výroky reprezentantů státu je v tom utvrzují. Na místo nenávisti je třeba rozvíjet solidaritu tam, kde je to třeba.
Vzhledem ke frekventovanému ztotožnění chudoby s romskou menšinou došlo v Česku k určité blokaci dobročinnosti ve vztahu chudobě a je nahrazena aktivitami vůči zdravotně postiženým16. Uspořádat v řadě měst benefiční koncert nebo ples na pomoc chudým dětem by bylo zřejmě kontraproduktivní.
Cesta dehonestování chudoby vedla a vede k sociálnímu napětí a destrukci. To je zvlášť nebezpečné v situaci, kdy může dojít k vyšší nezaměstnanosti s řadou sociálních důsledků. Chudí nejsou viníky současného vývoje.
Pro Českou republiku je krajně ožehavá skutečnost, že hranice oddělující zejména extrémně chudé, popř. ty, kteří naplní podmínky zákona, aby tak mohli být označeni je do značné míry souběžná s rozmezím vymezující část romského etnika. Tato kombinace pak tvoří třaskavou směs.
Populisté všeho druhu budou hledat viníky (jako tomu bylo v Německu na počátku nacismu) a nejprimitivnější society ve společnosti ji budou realizovat v extremistických praktikách. Takto získaná „popularita“ je cestou do pekel a vyhovování nejnižším pudům davu. Extrémismus má sociální kořeny.
25.2. Sporné rozdělení kompetencí mezi stát a samosprávu.
V České republice byl v průběhu tzv. reformy veřejné správy, resp. její II. etapy zaveden a posílen tzv. smíšený model veřejné správy. K tomuto řešení se přistoupilo v rozporu s dosavadními zkušenostmi, a to na základě doporučení Poslanecké sněmovny vládě a v rozporu s cca 10letou přípravou odděleného modelu17. Předchozí tvorba odděleného modelu vycházela z kritiky problémů daných tím, že národní výbory byly „orgány státní správy a samosprávy“ a toto spojení v praxi naráželo na konflikt lokálních zájmů, potřeb a vlivů s celostátními záměry a politikou. Vývoj po reformě veřejné správy toto riziko opět potvrdil a tento problém se obnovil netušenou měrou. 18
Zvolené řešení vedlo ke zrušení okresních úřadů jako orgánů všeobecné státní regionální správy a vytvořil se stav, kdy tyto role vykonávají pro různá spádová území obce. K vyhodnocení důsledků lze citovat z vládního dokumentu Možnosti a limity dělby kompetencí mezi státem a územní samosprávou19:
Konstatuje se, že je nutné zaujmout stanovisko, jak má být dále pokračováno v decentralizačním procesu, který je nepochybně stálou tendencí v rozvoji veřejné správy v evropském měřítku. Je však potřebné vymezit určité nezbytné funkce státu v území a v souladu s principem subsidiarity určit rovněž objektivní meze decentralizačního procesu.
Nesporně existují takové funkce státu, které je třeba přinejmenším v nejbližších desetiletích zachovat. Rozsah decentralizačních procesů v řadě evropských států - včetně ČR - dokonce vyvolává otázku zajištění určitého vlivu státu ve věcech, které jsou zásadně decentralizovány. Rozsáhlá decentralizace vyžaduje účinnou kontrolu a dozor ze strany státu. Bez této kontroly by mohlo dojít jednak k újmě způsobené veřejným zájmům celospolečenské povahy, jednak k nedostatečné regulaci veřejné moci uplatňované samosprávnými subjekty. Přičemž tato moc je ve vztahu k fyzickým i právnickým osobám stejně dobře zneužitelná jako moc státní 20.
To musí vést k zamyšlení nad rozsahem otázek řešených v přenesené působnosti. Vzhledem ke kombinovanému vlivu státu a samosprávy na jejich realizaci je ztíženo i uplatnění odpovědnosti v případě problému v činnosti veřejné moci. Jednotlivé otázky, které jsou v přenesené působnosti, by měly být podrobeny analýze z hlediska efektivní odpovědnosti za výkon veřejné správy a část z nich případně přeřazena do samostatné působnosti, nebo naopak svěřena do kompetence orgánu státu.
Zákonné formy kontroly a dozoru nejsou zcela vyhovující. V současné době neexistuje územní orgán státní správy se všeobecnou působností.
V některých případech má celá tato záležitost (myšleno centralizace) sociálně politické limity. V některých případech se zdá, že samospráva by mohla dobře vykonávat určité kompetence samostatně, protože je z prostorového hlediska blízko jejich realizaci. Ve skutečnosti tomu tak nemusí být, protože tato blízkost současně výrazně ztěžuje nezávislost výkonu veřejné správy na místních vlivech i tam, kde by měly být posouzeny věci i z hlediska práva jednotně v celém státu.
Příkladem může být rozhodování ve stavebním řízení. A takovou oblastí je také problematika integrace romských komunit. Sociální distance obyvatel vůči romské menšině má vliv na rozsah a kvalitu aktivit samosprávy v této oblasti. Ovlivňuje i nesprávné přístupy ve vztahu k této menšině například u bydlení. V oblasti dávek sociální péče jsou známy četné případy, kdy samosprávný orgán rozhodl, že nebude při výkonu přenesené působnosti využívat určitého ustanovení zákona, které zabezpečuje účelné využití sociální dávky (Institut zvláštního příjemce) a plnění si vynutil svým vlivem na personální obsazení úseku21.
Členové orgánu a jejich zaměstnanci jsou zrovna tak součástí příslušné lokální komunity jako ostatní občané a z tohoto pohledu jsou i součástí systému různých neformálních vazeb a nositeli rozdílných zájmů. Tím může být jejich rozhodování ovlivněno způsobem, který zdaleka nelze postihnout pouze zákonnými ustanoveními o podjatosti a o střetu zájmů.
Pokud jde o samostatnou působnost, chybí zatím v českém právu - na rozdíl od některých jiných států se spojeným nebo částečně spojeným výkonem veřejné správy - kategorie povinných úkolů samosprávy, jejichž neplnění nebo neadekvátní plnění by mohlo být postiženo sankcemi ze strany státu. Každá samospráva totiž vedle úkolů závislých čistě na její vlastní iniciativě a na místních podmínkách plní řadu funkcí, které se vztahují k výkonu veřejné správy nebo veřejným službám, jejichž minimální potřebná úroveň by měla být standardizovaná a právně vyjádřená. (pozn. autorů: např. kapacita sociálního bydlení). (Konec vybraných částí textu).
Je možné konstatovat, že koncept reformy veřejné správy byl chybným v představě, že si stát u obcí „objedná“ aktivitu výkonu státní správy22 a ony to vykonají (za úhradu). Mezi zájmy státu a zájmy obcí může být významná disparita. Nebo taková činnost může být pro samosprávu – resp. pro její politické zájmy – „nebezpečná“. Starosta je příliš blízko občanům a nemůže nerespektovat jejich názory (jsou to jeho voliči). Přednosta okresního úřadu byl úředníkem státu a mohl se neohlížet na názory občanů v místě. Pak jsou aktivity pro veřejností málo akceptované nebo akceptované (ostrakizované) skupiny značně ohroženy. Týká se to např. aktivit ve prospěch bezdomovců, osob závislých na drogách apod. A samozřejmě - při všeobecně nízké toleranci veřejnosti k Romům - i jich. Naopak, takové aktivity jako „nulová tolerance“, výstavba tzv. holobytů jako nástroje etnické segregace jsou veřejností „chápány“ a oceňovány (aniž je vždy deklarován etnicky podbarvený podtext) a přinášejí „politické body“.
Zcela konkrétně lze ukázat rozpornost zájmů města a státu na bytové politice. Dochází k systémové schizofrenii městského úřadu. Obec má (má mít) v této oblasti dva významné zájmy. První reprezentuje bytový odbor a ten kdo hospodaří s majetkem obce. Jeho zájem je mít zaplacené nájemné, hospodařit s byty, využívat bytový fond, vymáhat dluhy a podobně. To je zcela reálný a adekvátní ekonomický program samosprávy (bohužel i za cenu vytěsňování problémových osob na okraj měst, vznik ghett s dalekosáhlými důsledky). A druhý zájem reprezentuje sociální referát, který v zastoupení státu vykonává státní správu v přenesené působnosti a měl by udělat vše pro to, aby sociální dávkou, tj. oddlužením a také např. pomocí zvláštního příjemce a sociální práce tytéž lidi v bytech udržel. A tím také zabránil koncentraci těchto osob ve vyloučených komunitách. Tyto zájmy obou pracovišť jsou zcela odlišné, schizofrenní, byt je strategický zájem na udržitelném životě města shodný. Je zřejmé, který aspekt zvítězí.
Vlády České republiky tedy již delší dobu vědí o existenci takových problémů a jejich neřešení je zdrojem situace v Litvínově, Chomutově a dalších městech a významným rizikem vzniku sociální nestability a konfliktů na regionální a místní úrovni, zejména s ohledem na očekávané sociálně ekonomické problémy. Jedním z významných kroků k řešení je vytvoření specializovaného státního orgánu pro výkon sociální správy a jeho regionálních a místních pracovišť, Státního sociálního úřadu23. Návrh byl neúspěšně připravován v souvislosti s reformou veřejné správy a v roce 2007.
25.3. Chybnost programů vytěsňování
Program vytěsňování, v současnosti již zcela bezostyšně a beztrestně deklarovaný, je z dlouhodobého hlediska významnou sociálně ekonomickou pastí a pro města tragickým omylem. Pomineme-li případy, kdy města kupují domy a byty v jiných městech a exportují tam své „problematické občany“ je třeba vědět, že vytěsnění lidí na okraj města a společnosti je počátkem kruhu postupných nevyhnutelných řešení, na jejichž konci je jejich návrat do bytů. Na počátku je vytěsnění, poté propad do bezdomovectví, slumů. Následovat bude sociální pomoc, která přivede lidi do systému azylové péče a následná sociální práce, která přivede lidi do běžných bytů. Celý tento kolotoč je extrémně nákladný. Zatímco pro zabránění vytěsnění stát nástroj nemá, služby sociální prevence a sociální práce existují.24 Na počátku bude tento postup vyhrávat volby, v jeho průběhu a na konci bude přinášet velmi složité problémy a náklady. Ostatně většinu negativních následků vytěsňovacích politik samosprávných obcí a nedostatečných aktivit měst v sociální oblasti nese a financuje stát (dávky sociální péče, doplatek na bydlení, ústavní péče o děti, zdravotní problémy, kriminalita).
25.4. Neexistence sankcí proti městům/obcím.
Za nepořádek je zodpovědný jak ten, kdo ho vytváří tak, ten, jenž je povinen mu čelit.
Primátorka Řápková se v tisku zcela nepravdivě vyjádřila v tom smyslu, že stát byl doposud benevolentní, ale nyní je to řešeno podle „pořádku, který nastolila“. Výkon státní správy je v řadě oblastí vykonáván v přenesené působnosti právě těmi, kteří kritizují benevolenci státu. Není to bohužel zjevné, ale kritikou státu a nedostatečné legislativy, kritizují především vlastní práci, neboť právě oni nechali věcí dojít tam, kam došly. Bohužel příslušný státní orgán, ministerstvo vnitra, k tomu nevydal žádné stanovisko.
Stát může kritizovat nevhodnost postupu při výkonu přenesené působností ale sankcí je jen možnost předání agendy jinému městu. Tam kde jde o působnost samostatnou je situaci ještě horší (například hospodaření obce, bytová politika). Stát může zasáhnout pouze v případě porušení zákona, nikoliv při nečinnosti nebo sporných postupech. Ale podstatná je ovšem otázka, kdo je to stát, který má výkon takových agend kontrolovat. Je to krajský úřad, který to vykonává rovněž jako přenesenou působnost se všemi kritickými problémy politických vlivů a zájmů. Vláda nemá prakticky žádné nástroje k řešení sporných aktivit v Chomutově, stejně jako je neměla v případě Matiční ulici v Ústí nad Labem před několika lety.
Vzájemná propojení různých místních a regionálních veřejně správních a mocenských subjektů pak vytvářejí stav, kdy tam, kde není žalobce, není ani soudce.
Pak ovšem vzniká zásadní otázka, zda by neměl stát vytvořit možnost sankcí, když politika obce neodpovídá politice státu ve věcech vykonávaných v režimu přenesené i samostatné působnosti, popř. jestliže obec nehospodaří způsobem dobrého hospodáře. Například nevymáhá dluhy na svých dlužnících, popř. nevyužívá právních možností hrazení těchto dluhů např. cestou zvláštního příjemce25.
Je správné, aby stát přispíval přerozdělením daní obci/městu, které umožnilo vznik 240 mil. dluhu v rozporu s povinností mu uloženou Zákonem o obcích?
25.5 Problém vyloučených romských lokalit
Primátorka Řápková obratně využívá nízké společenské prestiže romské menšiny. V ČR bylo přijato od roku 1990 cca 70 usnesení vlády a 3 koncepce romské integrace. V téže době vznikla řada nových sociálně vyloučených lokalit. Mezi koncepcemi a praktickou politikou v obcích a městech nedošlo k propojení, protože tyto koncepce vycházely z resortních přístupů a zájmů, zatímco praktický život vyžaduje konkrétní, komplexní a účinná řešení. Propast mezi těmito koncepcemi a vývojem reálné situace se prohlubovala, zejména v oblasti bydlení. Koncepce romské integrace i Národní plán sociálního začleňování nebyly vůbec, nebo jen zcela omezeně, implementovány do regionálních nebo lokálních politik, z nichž mnohé byly koncipovány popř. realizovány dokonce v rozporu s těmito dokumenty (např. vytváření nových lokalit). To je zcela zásadní důvod pro to, aby vláda jednala o novém přístupu, který by zajistil implementaci vládní koncepce do práce samospráv, zvýšil jejich odpovědnost za její realizaci - samozřejmě s odpovídající podporou státu26.
Významným fenoménem, který ovlivňuje postavení romské populace v ČR, je zvýšená kriminalita, která se u její části vyskytuje. Velkým skutečným problémem měst je např. kriminalita právně nepostižitelných dětí a vysoký podíl kapesních krádeží a násilných trestných činů páchaných Romy. Z důvodů tzv. politické korektnosti se údaje statisticky nesledují, ale lze vyslovit hrubý odhad, že příslušníci romského etnika tvoří až 40 % osazenstva věznic. V důsledku této tzv. politické korektnosti, která brání zveřejnit i problematické skutečnosti, vzniká u veřejnosti zvláštní dojem, že o nich stát „neví“ a nechápe její obavy a kritiku tam, kde je na místě a „slyší“ argumenty extrémistů.
Současně je třeba zásadně odmítnout kritiky, podle nichž se v České republice pro Romy „nic nedělá“. Zásadní problém je v tom, že zatímco stát je v této otázce 17 let informačně zcela pasivní až sterilní, nejrůznější subjekty poskytují i do zahraničí tzv. „neoficiální“ a vesměs negativní odhady a informace, které nejsou ničím podloženy. Státní orgány vůbec na nepravdivá tvrzení nereagují. Informační pasivita státu a mediální difamace vedou k tomu, že i v postojích té části veřejnosti, která nemá žádné konkrétní zkušenosti, převládá distanční přístup vůči Romům. Starší výzkum27 ukázal, že 60 % obyvatel nemá žádné osobní zkušenosti s Romy, ale 95 % je nechce mít za sousedy.
Ostatně situace ve výzkumu této problematiky je krajně neuspokojivá. Žádný „kamenný ústav“ se nezabývá komplexně systematicky romskou problematikou a všechny výzkumy v posledních cca 10 letech realizovaly nestátní subjekty (Člověk tísni, Socioklub, Západočeská univerzita, Gabal Consulting, Masarykova univerzita Brno, STEM, IOM a další). Tyto subjekty nemají pro výzkum žádnou finanční víceletou garanci, nemohou proto vytvořit a zaměstnávat stálé profesionální týmy a proto kupují „mozky“ ad hoc podle potřeby. Výzkumy postrádají tolik potřebnou dlouhodobost a podobně28, neopakují se, což je klíčové pro posouzení „změny stavu“.
Informační pasivita státu v této oblasti způsobuje závažné škody a rizika i v zahraničí. Protože romští žadatelé o azyl v Kanadě díky klientsko- prospektorskému zázemí „vědí“, že musí argumentovat opakovaným etnickým násilím, naznačovaly otázky před několika dny v Praze přítomných expertů, že Česká republika je téměř na hranici etnické genocidy29.
Je nutné připustit, že na nespravedlivém hodnocení pozice Romů v ČR se podepisují také ty subjekty, které získávají rozsáhlé finanční prostředky ze zahraničních zdrojů, a které musí zdůvodnit potřebu svých projektů30.
Romskou populaci poškodilo několik kroků ze strany státu. K takovým krokům patří například samotnými romskými reprezentacemi vynucené zrušení kvalifikovaných sociálních kurátorů na počátku 90 let, diskriminačně koncipovaný zákon o státním občanství, jehož důsledkem byl start a rychlý růst zadlužení a rozvoj lichvy, nebo zrušení okresních úřadů, které byly nástrojem státu a ve své činnosti nebyly omezeny politickými limity samospráv (např. snahou dosáhnout v příštích volbách opětovného zvolení).
Vznik sociálně vyloučených lokalit je důsledkem vytěsňování Romů z majoritní společnosti, k němuž docházelo v posledních 10 letech velmi intenzivně. V důsledku neplacení nájemného (což je nejčastější důvod v případě romských nájemníků) ztratilo bydlení cca 80 tis. rodin. Jen v letech 2002 až 2007 bylo rozhodnuto o 52 tis. výpovědích a 42 tis. exekucích. Není možné jednoznačně určit, kdo jsou neplatiči, signifikantní ale je, že po roce 1995 bylo nejvíc neplatičů v Severočeském a Severomoravském kraji, tedy v krajích (soudních) s nejvyšší nezaměstnaností a nejvyšším podílem romských obyvatel. Za nimi následuje Praha. Tento vývoj je zdrojem přelidňování bytů, vzniku sídliště v Janově a dalších, a také emigrace.
25.6. Regionální dimenze
Lze důvodně očekávat prohloubení důsledků světové ekonomické krize na českou ekonomiku. Uvádí se, že ekonomická krize se v ČR projeví více, než se čekalo. V Česku pracuje cca 2/3 pracovníků v exportních odvětvích, konstatuje se pokles zakázek a výroby, cca 125 tis. pracovníků působí v oblasti automobilového průmyslu a podobně. To může vést k sociálnímu napětí a prvním sociálně motivovaným stávkám a protestům po roce 1990. (Dosud stávkovali příslušníci středních vrstev jako lékaři, policisté či učitelé).
Jsou již určité zkušenosti (skláři) s možnými řešeními takových situací, jež mají jak objektivní aspekty – existující nástroje sociální ochrany, jejich znalost a využití - ale také aspekty subjektivní. Totiž přístupy samotných postižených propuštěním, jejich sociálně ekonomické strategie, správná popř. chybná očekávání apod.
Regionální dopady hospodářských problémů způsobují propouštění, které postihuje celé rodiny, nebo dokonce více generací v rodině. Tím se situace odlišuje od počátku devadesátých let, kdy byla tvořena záchranná sociální síť31, a kdy byly rodiny schopny krátkodobě nahradit jeden ztracený příjem, zvýšením příjmů dalších, popř. přechodem do jiných odvětví. Pak je také významně snížena schopnost i mezigenerační pomoci, která vyřešila mnoho problémů po roce 1990.
Jeví se potřebným včas navrhnout případná řešení emergenční povahy. Lze předpokládat, že takový vývoj bude zřejmě velmi místně a regionálně limitován.
Postupovat proto cestou nějakého obecného „změkčení“ sociálního ochranného systému by nebylo správné, protože by nutně vedlo k všeobecnému používání (nadužívání) nových „měkkých“ řešení. Možným řešením by mohlo být vyplacení např. jednorázových pomocí, popř. změna podmínek poskytování dávek pomoci v hmotné nouzi, ale za současného zmocnění vlády (či parlamentu), aby pro vybraná města či území mohla vyhlásit „stav nouze“ a pouze na tomto území mohla být zvláštní řešení uplatněna jako sociální aspekt vládní regionální politiky.
25.7. Riziko etnických konfliktů
Z hlediska místního a regionálního je třeba počítat i s možností spontánních etnických konfliktů, které mohou být spolumotivovány i problematickými sociálními parametry života a jednání určité části romské populace.
Podle amerického experta prof. Horowitze32 vzniká akutní riziko etnických konfliktů za splnění třech předpokladů. Jde za prvé o široce akceptovaný názor, že je třeba cílovou skupinu (minoritu) potrestat. Bezprostřední příčinou konfliktů bývají skutečné nebo smyšlené kriminální činy příslušníků cílové skupiny. Kriminalita je bohužel průvodním jevem života menší části romské populace. Druhým faktorem je šance, že by část elity s případným konfliktem souhlasila, a s ohledem na její předchozí reakce lze takový souhlas očekávat. Třetí podmínkou je šance na obtížnou identifikovatelnou jednotlivých agresorů (uniforma, šátky, kapuce, holé lebky). Průběh konfliktů v Litvínově a postup různých subjektů ukazuje, že v zásadě jsou splněny všechny tři podmínky a může být jen otázkou času, kdy se konflikt někde vyhrotí. Latentní konflikt tu nepochybně je a komplikuje všechna řešení. Řešení spočívá v tom, že se problém sociálně vyloučených lokalit bude posuzovat a řešit jako problém urbánní a bytové politiky, problém sociální politiky, dodržování práv a povinností občanů i veřejných či soukromých subjektů, nikoliv jako problém romský. Řešit ho jako problém Romů je alibismus – poskytuje možnost konat neadekvátně jako v Chomutově.
25.8. Predikce možného vývoje
Z užšího pohledu sociální politiky je možné identifikovat několik rizikových faktorů pro budoucí vývoj.
Na prvním místě jde o pozice a aspirace námezdních pracovníků (zejm. manuálních) a pozice nižší střední příjmové vrstvy. U námezdních pracovníků jde o disparitu mezi nereálným očekáváním sociální ochrany od státu (např. při vzniku nezaměstnanosti) a fakt v realitě velmi omezené a státem zcela nedostatečně vynucované a kontrolované pracovně právní ochrany. Pocit bezmocnosti může vést k vyšší četnosti stávkových aktivit. Zcela aktuálně se projevuje kritika toho „jakým způsobem jsou lidé propouštěni a dále nechráněni“, než fakt samotného propuštění. Klíčový je pocit bezmoci, destrukce pracovně právní ochrany, vydírání pracovníků. (Např. „když se Vám to nelíbí, např. nelegální způsob výplaty mzdy, můžete jít.“) U střední příjmové skupiny bude zřejmě dlouho pokračovat její stagnace, případně i propad, a pokračování stavu nenaplněných aspirací na sociální vzestup. Tento stav vede k politické labilitě této početně i společensky významné skupiny.
Všechna výše uvedená rizika mohou vést k tomu, že všichni mohou najít průsečík ve volání po silném státu, po „silné ruce“, po pořádku a k podpoře krajních politických radikálních poloh s dalekosáhlými důsledky, a to s rizikem značné podpory jdoucí přes hranice příjmového a sociálního rozdělení, stručně řešeno k podpoře stran s fašizoidním programem33.34
25.9. Co by měl stát udělat
a. Jeví se krajně potřebným, aby vláda vypracovala mediální politiku reakce na ekonomickou krizi orientovanou na občanskou soudržnost, plnění povinností, solidaritu a působit na veřejné mínění a čelit chmurným předpovědím. Musí lidem nabídnout způsob sociálně ekonomické obrany35. Deklarovat ochotu a schopnost státu lidem v nouzi pomáhat. Na počátku 90 let byla takovým (také mediálním) řešením tvorba systému opatření „Záchranná sociální síť“ a zákonná garance, že nikdo nezůstane bez pomoci. „Záchranná sociální síť“ poskytovala velmi nízkou a ufinancovatelnou úroveň minimálního zabezpečení, ale garantovala ji. Řešením není politika krajně pravicových subjektů, hledání viníků a agrese.
b. Je nezbytné vypracovat a realizovat aktivní a ofenzivní státní propagandu pokud jde o pozitivní výsledky integrace Romů a směřovat ji jak do tuzemska do zahraničí36.
c. Je aktuální a nezbytné rozvinout ofenzivní mediální osvětovou aktivitu varující občany před půjčkami od pochybných institucí resp. před zadlužením obecně. Čelit reklamním podpásovým trikům o 50 tis. za 900 korun apod. Již četnost těchto (nákladných) reklam svědčí o byznysu, který to představuje. Jestliže se dosud nepodařilo zasáhnout právními prostředky proti praktikám finančních institucí, které se mimo vší pochybnost pohybují na pokraji lichvy, programově vyhledávají klienty mezi sociálně slabšími občany a přivádějí je do neřešitelných situací, musí stát splnit svoji ústavní povinnost chránit své občany alespoň v této rovině.
d. Je třeba analyzovat problematiku rozdělení rolí mezi stát a samosprávu s cílem umožnit státu, aby mohl neomezeně garantovat své ústavní a mezinárodněprávní závazky, vyloučit místní vlivy a zájmy tam, kde jde o systémy, které vyžadují z principu jednotné provádění na území celého státu, jako jsou sociální dávky, sociálně právní ochrana dětí, ochrana menšin apod. Bezprostředně zahájit práce na konkrétních účinných opatřeních, která posílí roli státu vůči samosprávě a umožní ji prosazovat a garantovat státní politiku na území státu, vč. účinných sankcí.
e. Obnovit práce na vytvoření systému specializované státní správy – Státního sociálního úřadu s cílem zabránit místním politickým vlivům a zabezpečit plnou garanci státu za aktivity, které vykonává.
f. V zájmu eliminace sociálního napětí v období ekonomické recese zvýšit aktivitu k vynucování důsledné pracovně právní ochrany pracujících, účinnému postihu černých zaměstnavatelů, kteří poškozují pravidla spravedlivé soutěže na jedné straně a na straně druhé nezabezpečují svým pracovníkům pracovně právní ochranu ani sociální ochranu, pokud jde o placení pojistného apod. Boj proti černému zaměstnávání je akceptovatelné téma pro celé politické spektrum.
g. Připravit emergentní (nouzové) sociálně ekonomické programy, nástroje a opatření, která by se uplatňovala jen v regionálním nebo místním měřítku na základě rozhodnutí vlády a umožnila by rychlé a účinné řešení.
Pro odbor sociálního začleňování v romských lokalitách (Agentura) Úřadu vlády vypracoval
Socioklub
Sdružení pro podporu rozvoje teorie a praxe sociální politiky
Člen ForINTu - Fóra pro integraci
Na Moráni 4, 120 00 Praha 2
www.socioklub.cz
office@socioklub.cz
Michael Kocáb
ministr vlády pro lidská práva a menšiny
V Praze dne 6 . května 2009
Č.j.: 07233/09-ASZ
Vážený pane místopředsedo vlády, místopředsedkyně vlády, ministře, ministryně, vedoucí Úřadu vlády, zmocněnče vlády, guvernére České národní banky, předsedkyně,
v příloze Vám předkládám prostřednictvím e-KLEPu ke stanovisku materiál pro schůzi vlády „Situační analýza sociálně vyloučených lokalit města Chomutova s důrazem na exekuční praxi“ a žádám Vás o sdělení stanoviska ve zkrácené lhůtě do 5 pracovních dnů. Zároveň si Vás dovoluji požádat o zaslání připomínek též na elektronickou adresu sverakova.hana@vlada.cz.
S pozdravem
Adresáti:
viz rozdělovník
Rozdělovník:
Vážený pan
RNDr. Martin Bursík
místopředseda vlády a ministr
Ministerstvo životního prostředí
P r a h a
Vážený pan
RNDr. Petr Nečas
místopředseda vlády a ministr
Ministerstvo práce a sociálních věcí
P r a h a
Vážený pan
RNDr. Alexandr Vondra
místopředseda vlády pro evropské záležitosti
P r a h a
Vážená paní
JUDr. Vlasta Parkanová
místopředsedkyně vlády a ministryně
Ministerstvo obrany
P r a h a
Vážený pan
MUDr. Mgr. Ivan Langer
ministr
Ministerstvo vnitra
P r a h a
Vážený pan
Karel Schwarzenberg
ministr
Ministerstvo zahraničních věcí
P r a h a
Vážený pan
JUDr. Cyril Svoboda
ministr
Ministerstvo pro místní rozvoj
P r a h a
Vážený pan
Ing. Martin Říman
ministr
Ministerstvo průmyslu a obchodu
P r a h a
Vážená paní
Ing. arch. Daniela Filipiová
ministryně
Ministerstvo zdravotnictví
P r a h a
Vážený pan
JUDr. Jiří Pospíšil
ministr
Ministerstvo spravedlnosti
P r a h a
Vážený pan
Ing. Miroslav Kalousek
ministr
Ministerstvo financí
P r a h a
Vážený pan
Mgr. Ondřej Liška
ministr
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
P r a h a
Vážený pan
Ing. Petr Bendl
ministr
Ministerstvo dopravy
P r a h a
Vážený pan
Mgr. Petr Gandalovič
ministr
Ministerstvo zemědělství
P r a h a
Vážený pan
Mgr. Václav Jehlička
ministr
Ministerstvo kultury
P r a h a
Vážený pan
Doc. JUDr. Pavel Svoboda, D.E.A.
ministr, předseda Legislativní rady vlády
P r a h a
Vážený pan
doc. Ing. Zdeněk Tůma, CSc.
guvernér
Česká národní banka
P r a h a
Vážený pan
Jan Novák
vedoucí Úřadu vlády
P r a h a
Vážený pan
Ing. Jan Litomiský
zmocněnec vlády pro lidská práva
P r a h a
Vážená paní
Ing. Ivana Červinková
předsedkyně
Svazu měst a obcí
Kongresové centrum Praha
5. května 1640/65
140 21 Praha 4
Zpet na hlavni stranku
